Stíny temné duše

Kapitola 1. Narozeniny

Stojím uprostřed pódia v setmělém divadelním sále. Jediný reflektor svítí přímo na mě. Jsem šťastná. Z hlediště se na mě upírají desítky párů očí. Cítím sice trému, ale ani v nejmenším to není nepříjemný pocit. Najednou se objeví, jakoby vyrostly z podlahy, obří temné postavy v kapích, které mě naprosto zakryjí před publikem. Oproti nim jsem malá a bezvýznamná. Každá z nich má co nabídnout a já se najednou zdám neschopná, nezajímavá. Postavy se zničehonic otočí a začnou se mi smát. Postupně se k nim přidají i všichni z publika. Celý sál se mi vysmívá a já se jen krčím ve světle
reflektorů.

Probudím se. Posadím se na posteli a utřu si tváře ulepené od slz. Už zase. Podobné sny se mi zdají již pár týdnů. Vždy mají stejný průběh: Nejdříve v něčem vynikám, jsem skvělá, ale v tom se tam objeví někdo jiný, kdo je ve všem mnohem lepší než já. Lidé se vysmějí mé neschopnosti a já bych se nejraději zahrabala pod zem.
Podívám se na budík. Tři ráno. Bezva! Teď už neusnu. Prostě budu zítra ve škole vypadat jako zombie. Co se dá dělat. Povzdechnu si a spadnu zpět na postel.

,,VŠECHNO NEJLEPŠÍ KATE!!!" zařvou sborově mé kamarádky, jakmile vejdu do třídy. Všechny se vrhnou kupředu, aby mě mohly obejmout. Jako první se ke mně dostane dívka , jejíž kaštanově hnědé vlasy se v prstýnkách stáčí okolo její jemné tváře.
,,Claire," zaúpím přidušeně, ,,vždyť mě udusíš."
Jemně od sebe odtáhnu svou nejlepší kamarádku a zadívám se do jejích oříškově hnědých očí, zářících radostí.
,,Prrromiň" zasměje se a omluvě pokrčí rameny.
Claire ustoupí, aby mě mohly obejmout i ostatní. Susan mě jen velmi jemně stiskne pažemi a poté se sklopenou hlavou znovu ustoupí do pozadí. Vždycky byla strašně stydlivá a zdrženlivá. Anna na ni pohrdavě pohlédne tmavýma očima tvaru mandle a něco zasyčí, ovšem pak se obrátí zpět ke mně a začne znovu zářit radostí Pevně, i když jen velice krátce mě obejme. Na krku mě zašimrají její dlouhé, rovné, černé vlasy stažené do ohonu. Není zrovna dvakrát příjemná na ostatní, obzvláště na Susan je přímo vysazená, ale ke mně byla až doteď milá. Ještě jednou mi věnuje úsměv, při kterém jí vyniknou pihy, které má okolo nosu a na tvářích a poté již uvolní prostor Elizabeth. Od přírody vysoká zrzka se musí na svých jehlových podpatcích trochu sehnout, abych jí mohla obtočit paže okolo ramen. Obě se tomu zasmějeme a pak už i ona odstoupí kousek stranou. Všechny si je prohlédnu. Hodně jsme se za ty roky co se známe změnily. Tedy až na Susan, která se svými blond vlasy a modrýma očima vypadá pořád stejně křehce a nevinně. Zato Claire prošla asi největší změnou z nás všech. Když jsem ji před šesti lety viděla poprvé, měla vlasy až po pás a vůbec neuměla anglicky. Pamatuji si, že když vešla do třídy a začala na učitelku něco brebentit rychlou francoužštinou, paní Baclerová jen vyděšeně koukala a nevěděla, co na to říct. Nakonec Claire posadila ke mně a jelikož jsem díky cestování s rodiči něco málo francouzsky uměla, dokázaly jsme si trochu popovídat. Tak se z nás vlastně staly nejlepší kamarádky.
,,Jak sse těššíte do hor?" zeptá se nás se značným nadšením v hlase Claire.
Claiřini rodiče vlastní chatu v Pyrenejích a Claire nám navrhla, abychom tam strávili jarní prázdniny.
,,Ušš v ssobotu nassedneme na loď a jedeme!" zaraduje se.
V tom se k překvapení nás všech ozve Susan: ,,Nevadilo by vám, kdyby s námi jela i jedna moje kamarádka?"
,,Vůbec ne. Čím víc lidí, tím líp." usměju se.
Anna jen protočí oči v sloup a dál to naštěstí nekomentuje.

Po škole jdeme ke Claire oslavit moje narozeniny. Claire chce zajít pro čokoládovo-ořechový dort, který sama upekla-tedy tak mi to alespoň řekla, ale já myslím že v tom má prsty její strýček, který ve Francii peče sladkosti-a jelikož jí znám a vím, že má problém unést i deštník, jdu jí na pomoc.
,,No to ssi ze mě dělá srrandu!" zakřičí u ledničky.
,,Wictorre! Wictorre!" volá svého mladšího bratra.
,,Claire, co se stalo?" ptám se zmateně.
,,Ujídal dorrt! Ušš zase!"
,,Co to povídáš, vždyť vypadá v pohodě." kývnu směrem k lednici.
,,Jenšše, na té polevě byly třši vrsstvy marrcipánu!" rozčiluje se. Mimoděk si všimnu, že v rozčilení je její přízvuk mnohem víraznější než obvykle. Z myšlenek mě vytrhne hlas Claiřiny matky: ,,Prroč tady hulákášš?"
,,Wictorr mi ssnědl kuss dorrtu prro Kate." postěžuje si.
,,Měla ssi ho lépe sschovat, víšš přšeci, jaký Wictorr je. Á, ahoj Kate, rráda tě znovu vidím." zašvitoří.
,,Také vás ráda vidím paní Vaillancourtová." odpovím přívětivě.
,,Tak pojď Claire," vyzvu kamarádku, ,,myslím, že se bez toho marcipánu klidně obejdeme."
Možná je dobře, že Wictor snědl ten marcipán. Tři vrstvy by zapůsobily asi jako instantní cukrovka. Oslava probíhá klidně. Dobře se bavíme (tedy až na Annu, která musí sedět vedle Susan) a končíme až pozdě v noci. Celou cestu domů se usmívám. Dnešek byl i přes nedostatek spánku úžasný a za to vše vděčím svým kamarádkám.
Tohle jsou ty nejlepší narozeniny a už se nemůžu dočkat až pozítří vyrazíme na cestu.

Tak tady je jedna kratší část. Snad se bude líbit :)