Stíny temné duše

Kapitola 4. Panika

Naše loď se v pomalém tempu houpe na vlnách klidného moře. Dívám se z okénka na pomalu plynoucí vodu a nechávám se unést svými myšlenkami. Co se to kolem mě děje? A proč se cítím jako ve škole, když mě vyvolá učitel k tabuli? Vím, že odpověď na všechny své otázky znám, ale zaboha si na nic nemohu vzpomenout. Zadívám se na svůj odraz v okně. Jsem trochu pobledlá, ale jinak vypadám k světu. Aspoň že tak. Něco mi na tom odrazu ale přece jenom nesedí. Copak já se usmívám? Dala bych ruku do ohně za to, že jsem se až doteď tvářila znuděně, smutně, zamyšleně, ale rozhodně jsem se neusmívala.
,,Ahóój!"
Vyděšeně sebou trhnu. Naoko naštvaně se otočím ke smějící se Anně: ,,Chceš snad, abych měla infarkt?!"
,,Promiň," vymáčkne že sebe mezi záchvaty smíchu, ,,nemohla jsem si pomoct. Vypadala jsi úplně mimo tenhle svět." poslední slova pronese dramaticky, načež se znovu pustí do neutuchajících návalů smíchu. Nechápavě zakroutím hlavou a otočím se k ní zády. Podívám se ještě jednou do okna. Rty rovné, koutky směrem dolů. Vše jak má být. Nejspíš se mi to jen zdálo, nebo je to signál, že bych se měla trochu prospat. Spíš to druhé. Anna už odešla zpět na horní palubu takže snad budu mít klid. Vyčerpaně si lehnu na postel a zavřu oči. Konečně klid.

Probudí mě křik. Prudce se posadím na posteli. Než se stačím zorientovat, vtrhnou do pokoje ostatní dívky. Už otevírám pusu, abych pronesla nějakou vtipnou poznámku, když si všimnu jejich výrazů v obličeji. Jsou plné Strachu a hrůzy.
,,Co se stalo?" zeptám se vyděšeně. Claire začne vysvětlovat, ale je tak rozrušená, že mluví francouzsky, takže nerozumím ani slovo.
Otočím se s tázavým pohledem na Elizabeth, která se ze skupiny jako jediná stále ještě drží a dosud se nezhroutila. Nadechne se a pomalu spustí roztřeseným hlasem: ,,Z jedné z kajut se začal ozývat křik. Po chvíli nahoru vyběhla zděšená žena a něco nesrozumitelně mumlala. Snažili jsme se jí uklidnit a zjistit co se stalo. Nakonec se trochu rozpovídala a vylezlo z ní, že přišla do kajuty pro věci k bazénu a našla tam svého muže. Ptala se ho, proč není s kamarády u baru. Naštvalo jí, že jí neodpovídal a tak do něj trochu šťouchla a on se bezvládně svalil na zem. On byl, byl...." nevydrží a i ona se rozpláče. Naštěstí už nemusí nic říkat. Úplně to chápu. Jak se to jen mohlo stát? Tohle pravděpodobně nebyla hloupá nehoda ale vražda! A co vrah? Chytili ho?
,,Elizabeth?" začnu zvolna, ,,Ví někdo, kdo to udělal?"
Elizabeth si otře slzy z tváře a již pevným hlasem odpoví: ,,Ne. Kapitán s pár chlapi se vydali do kajuty té ženy zjistit, co se stalo. Do té doby máme zůstat každý ve svém pokoji."

Už asi dvě hodiny tu jen tiše sedíme. Všechny čekají, až za námi někdo příjde, že už je bezpečné jít ven. Čím delší je toto čekání, tím je každá dívka zde nervóznější: Beth si kouše nehty a Susan s dvojčaty se k sobě jen tisknou na zemi v pevném objetí. Já si bezmyšlenkovitě hraju s prsty na noze a přitom jednou rukou objímám Annu, která si cucá pramen vlasů a neklidně těká očima po místnosti. Nevím co se tu stalo, ale každopádně jsem ráda, že už zítra budeme u francouzského pobřeží. Nemůžu se dočkat až tahle plavba skončí a já si konečně užiju bezstarostné dny se svými nejbližšími. Slunce už pomalu zapadá. Za chvíli by nám měli přinést večeři. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Omlouvám se, že jsem strašně dlouho nevydala novou kapitolu, ale se začátkem školy jsem neměla čas, ani náladu. Budu se je teď snažit vydávat častěji a doufám, že vás můj příběh neomezí. Tak co? Už máte tip, kdo je vrah? (Vím že je to brzo :D, ale pokud ano pište ;))
S láskou Pettka