Vězení

7.část

Pohled Caroline:

Měla jsem pocit, že snad sním. U mé cely nestál West, ale Klaus. Začala jsem plakat a on mně pozoroval se svými modrými oči. Nečekala jsem, že přijde zrovna on. Ze všech mých přátel přišel on. Jemu na mně vážně záleží. Potom jsem spatřila Rebeku, zděšeně pozorovala okolí.

''Klausi, si to vážně ty?'' zeptala jsem se pro jistotu.

''Jsem. Dostanu tě odsud, slibuju.'' řekl mi a já se podívala na Enza.

''Vedle v cele je můj dobrý přítel. Vezmete ho taky?'' zeptala jsem se a Enzo hned ožil.

''Caroline, bude těžké odsud nenápadně dostat jednoho upíra natož dva.'' oznámil Klaus.

''Bez Enza neodejdu.'' řekla jsem rázně a Klaus si povzdechl.

''Tak dobře. Rebeko pomoc mu.'' řekl Klaus a vrhl se na mou celu.

Přišel ke mně a pomohl mi vstát. Musela jsem se o něj opírat, moje síla se někam vytratila. Bylo vidět, že aspoň to si Klaus užívá. Nebylo mi to nepříjemné, právě naopak, cítila jsem se s ním v bezpečí.

Pohled Enza:

Jsem tu, už několik století. Nikdy jsem si nemyslel, že se z téhle cely někdy dostanu a teď ten den nadešel. Caroline je opravdová přítelkyně. Postavila si hlavu a nenechala mě tu. Pak jsem uslyšel, jak někdo otevírá mojí celu. Přišla blíž a sledovala mně. Došlo mi, že je to ta dívka, o které Caroline mluvila. Byla krásnější, než jsem si představoval. Její krásné zlaté vlasy zářily ve tmě. Byl jsem fascinován její krásou. Chytl jsem opatrně její ruku, aby se nevylekala, a políbil jí.

''Jsem vám zavázán, slečno. Jste můj strážný anděl.'' řekl jsem upřímně a ona se začala červenat.

''Chcete pomoc?'' zeptala se vyhýbavě a já se musel usmát.

''Od vás pomoc rád přijímám.'' řekl jsem a mrkl na ní. ''Mimochodem jsem Enzo a můžete mi tykat.'' dodal jsem.

''Jsem Rebeka a tykat ti budu jen, když ty mě taky.'' řekla a usmála se.

''Dobře. Caroline mi o tobě vyprávěla.'' zmínil jsem se.

''Vážně? To je milé. Bohužel o tebe zatim neznám.'' oznámila mi.

''Tak mě poznáš.'' řekl jsem s jistotou.

Až se dostanu na svobodu, zkusím jí pozvat na rande, pomyslel jsem si. Rebeka mi pomohla vstát a podpírala mě. Většinou bych nechtěl něčí pomoc, ale od Rebeky jsem si nechal říct. Viděl jsem, jak se zase Caroline opírá o Klause. Musel jsem se nad tím v duchu pousmát. Šli jsme k východu a otevřeli dveře. V nich stál West a poutníci, kteří mleli dokola pořád to samé. Všichni jsme spadli na kolena a nakonec ztratili vědomí.