Vězení

12.Část

Pohled Rebeky:

Česala jsem si právě u zrcadla vlasy, když někdo zaklepal na moje dveře.

''Dále.'' řekla jsem a začala se líčit.

Dveře se otevřely a zase zavřely. V zrcadle jsem spatřila Enza, moje srdce začalo být, jako o závod. Rebeko, co blázníš? okřikla jsem sama sebe.

''I bez líčidel ti to moc sluší.'' začal Enzo a přiblížil se.

Vzal si můj hřeben do ruky a pak i jemně uchopil mé vlasy. Začal mě česat, žádný muž před ním mě nečesal, tak jako on. Bylo to velmi příjemné.

''Slíbila si mi rande.'' zašeptal mi do ucha tiše a já se probrala z mého transu.

Rande, málem jsem na něj zapomněla. To by byla opravdu škoda. Těšila jsem se na něj od chvíle, co mě pozval.

''Já vím. A své sliby vždy držím.'' řekla jsem a podívala se na něj v zrcadle.

Ještě jsem si ho nestihla prohlédnout. Měl havraní vlasy lehce rozcuchané. Jeho oříškové oči mě intenzivně prohlížely. Pod jeho pohledem jsem se rozpouštěla. Byl strašně podobný Damonovi a přece nebyli stejní. Rozdíl byl nejen v barvě očí, ale také v povaze. Enza byl mnohem zdvořilejší, pravý džentlmen.

''Hotovo.'' řekl vesele a já se usmála. 

''Tak jdeme?'' zeptal se, už se asi nemohl dočkat.

''Musím se ještě převléknout.'' vysvětlila jsem mu, on chápavě přikývl a odešel.

Já rychle šla otevřít skříň a hledala vhodné šaty. Pane bože, já nemám, co na sebe, začala jsem panikařit. Nakonec jsem našla jedny, byly zastrčené až vzadu. Vzala jsem si je na sebe a k tomu dva zlatý náhrdelníky. Šla jsem k zrcadlu, abych se zhodnotila. Byly to takové ty šaty, co vypadaly spíš, jako tílko se sukní. Ještě jsem si upravila vlasy a šla za ním dolů. Byl tam i Klaus, o něčem se spolu bavili. Byla jsem ráda, že se spřátelili. Enzo si mě hned všiml a celou si mě prohlížel. Přišla jsem k nim a usmála se na ně.

''Tak jdeme?'' zeptala jsem se tentokrát já jeho.

On se usmál a přikývl. Šel ke dveřím a otevřel mi. Já z nich vyšla a mířila rovnou k autu. Oba jsme nasedli do auta a rozjeli jsme se, bůh ví kam. Neptala jsem se, kam jedeme, milovala jsem překvapení. Najednou jsme zastavili a než jsem stačila vystoupit, chytl mě za ruku.

''Varuji tě předem, několik století jsem byl v té díře. Netuším, která restaurace je nejlepší. Tahle se mi prostě líbila.'' varoval, já přikývla a on mě nechal vystoupit.

Ten pohled mě nadchl. Byla to venkovní restaurace. Vše bylo pod krásnou pergolou a kousek od ní bylo jezero. Zasněně jsem obdivovala tu nádheru.

''Myslím, že tahle restaurace postačí.'' řekla jsem a mířila k ní.

Enzo se zasmál, a když ho uviděl jeden z číšníků. Vzkázal mu, že je vše připraveno. Překvapilo mě, že mě Enzo vede k rybníku. Nejvíc mě, ale ohromilo, co tam bylo. Byla tam loďka a já na něj koukla s výrazem, který říkal''to nemyslíš vážně.'' Stála jsem tam, jak přikovaná. On se usmál a vzal mě do náručí. Vysmeknout se mu bylo mnohem těžší, než jsem si myslela. Odnesl mě až na loďku a vyplul.

''Neboj se, nespadneš.'' uklidňoval mě, kupodivu to zabralo.

Vytáhl krabici a otevřel jí.

''Dáš si pizzu?'' zeptal se a já přikývala.

''A podívejme se. Máme tu hosta.'' řekl a vytáhl z vody leknín.

Podal mi ho a naklonil se ke mně. Nechtěla jsem, už déle čekat a tak jsem ho políbila. On mi polibek oplatil a náhle byl u mého ucha.

''Moc ti to sluší.'' zašeptal a já si připadala v jednom ohni.

Zatracené zdvojnásobené pocity. Měsíc nám svítil a my se nechali unášet klidnou hladinou