Konec

Smrt

Byla jsem doma. Vlastně ani nevím, zda se tomu může říkat domov... Domov je tam, kde se cítíte bezpečně a milovaně, což v tomhle případě moc nejde. Jmenuji se Mia Brown a tohle je začátek příběhu. Příběhu o mém konci.

Moje máma umřela při mém porodu. Moji spolužáci mi to dávají za vinu dodnes. Můj táta byl zavražděn drogovým dealerem. Moji prarodiče měli autonehodu, která se jim stala osudnou. Mého přítele včera srazilo auto. Na Logana jsem se hodně upnula. Byl pro mě vším. A teď byl pryč. Mrtvý. Jela jsem po dálnici směrem k bytu mého bratra. Byl to policista a zrovna nyní měl službu. Nevím jestli to bylo dobře nebo špatně. Upřímně, bylo mi to jedno. Jela jsem sem z jednoho prostého důvodu. Tony byl policajt. Měl zbrojní pas, měl školení a měl legálně drženou zbraň. Vzala jsem do ruky mobil a napsala jediné slovo: Sbohem. A odeslala. Antonymu Brownovi.

Pohled Tonyho:
Přišla mi esemeska, od ségry. Stálo tam jenom ,Sbohem' nic víc. Věděl jsem, že je zle. Mia už odmala trpěla depresemi a měla sklony k sebepoškozování. A po Loganově smrti se to ještě zhoršilo. Rychle jsem zavolal zásahovku a vyrazil. Podle signálu jejího mobila byla u mě doma. Do háje, já mám doma ještě jednu zbraň! A ona o ní ví!

Pohled Mii:
Vytáhla jsem pistoli ze zásuvky a chvíli si ji prohlížela. Byla černá, celkem těžká, kovová a studená. Přiložila jsem si ji ke spánku. Uslyšela jsem houkání policejní sirény. Tony. Tak fajn, na tři. Jedna. Sireny byly čím dál tím blíž. Dva. Ozývalo se bouchání dveří, jak policisté ve spěchu zavírali dveře jejich aut. Promiň bráško. Tři. Předtím jsem cítila bolest, strach, utrpení, ztrátu. Teď jsem cítila nicotu, prázdnotu. Vlastně nic. A co že jsem to udělala? Zabila se. No a co, třeba je v pekle hezky...

Prosím o rady, komentáře, hodnocení. Díky moc.