Temno

Kapitola 4-Následky

. Petr naštvaně přimhouřil oči. „V tom případě, si budeš muset najít útočiště někde jinde!" Řekl tichým a mrazivým hlasem. Ještě si jí přeměřil a pak ji prudce pustil. Alexandra se instinktivně chytila za krk, ale ihned se sladce usmála. „Už budu hodná, možná." Utrousila a vydala se k robustním, dřevěným dveřím. „Kam jdeš?" Sebral ze svého stolu nějaký papír a tvářil, se že je to nejdůležitější věc na světě. „Do svého pokoje, abych ti tu nepřekážela." Otevřela dveře velkou zlatou klikou a tiše je zavřela. Na chodbě potkala tu drzou a namyšlenou blondýnu. Pomalu se na ní nepodívala a prošla k sobě do pokoje. Práskla sebou do postele a zavřela oči. Její vlčí duše se v ní divoce zmítala. Potřebovala běžet, běžet a nikdy nezastavit. Nechápala co ji tak rozrušilo, emoce měla vždy pod kontrolou tak co se to s ní děje? Znovu vstala a převlékla se do sportovního. Za pár vteřin už šla chodbou ke vchodovým dveřím. Když je otevřela, nadechla se chladného nočního vzduchu a vyrazila zběsilou rychlostí Prahou.

TAKŽE ODTUD BUDE PŘÍBĚH PSANÝ Z POHLEDU ALEXANDRY NEBO PETRA, JELIKOŽ SE MI TO TAKTO PÍŠE DOST ŠPATNĚ, ALE BUDOU ZDE I PASÁŽE PSANÉ PŮVODNÍM STYLEM.

Alexandra

Vzduch byl svěží a chladný jenže pořád to byl městský vzduch. Běžela jsem rychleji a rychleji, ale stále jen lidskou rychlostí. Pořád jsem před sebou viděla ty jeho oči. Modré, divoké a chladné zároveň. Tohle si teď nemůžu dovolit. Co to se mnou je? Hlavou se mi honily myšlenky, jenže to byl ten důvod, proč jsem běžela, chtěla jsem je z té hlavy dostat. A chvíli na to jsem ucítila sladkou vůni.

Zastavila jsem a stočila svůj směr tam, odkud ten opojný pach přicházel. Našla jsem tam krvácející dívku. Měla podřezané žíly. Jak ubohé a dětinské. Pousmála jsem se a zvedla ji. Cítila jsem, jak mi nabíhají žíly pod očima, jak mi rudne bělmo, a zostřují se mi špičáky. Netrvalo dlouho a už jsem je nořila v jejím krku, hladově jsem pila a nemohla jsem se té krve nabažit. Nějak jsem se nestihla vzpamatovat a už mi mrtvá visela v náručí. Nadzvedla jsem obočí a s chladným úšklebkem jsem ji pustila. Sesunula se na zem a já se rozeběhla zpět k Petrově vile.

Petr

Kde proboha je?! Třískl jsem dveřmi jejího pokoje a vydal se ke vchodovým dveřím. Byl tu cítit její pach. Pomalu jsem šel po její stopě. Tak strašně mě rozčilovala tím svým arogantním chováním. Tou svojí dominancí, kterou nerespektovala ani mě. Co si o sobě myslí? Byl jsem vzteky bez sebe. Nedovolil jsem jí odejít. Byla pod mou ochranou. Zasmál jsem se. Ona není pod ničí ochranou ty magore. Nikdy se ti nepodřídí. Projelo mi hlavou, ale já to stejně nechtěl přiznat. Proč taky? Taky jsem alfou. Najednou do mě někdo vrazil.

. „Do prdele!" Vyštěkl ten někdo. A ten někdo byla Alexandra. „Kde jsi byla?" Vyštěkl jsem na ní. Pak jsem si všiml jejího vzhledu. Ústa opět od krve a ten její arogantní pohled. „Běhat." Odpověděla prostě. „Jo to vidím." Zpražil jsem ji pohledem a vydal jsem se k lavičce opodál. Sedl jsem si a zhluboka se nadechl. „Co kdyby tě našli?" Podíval jsem se na ní. Stála tam s úsměvem na rtech jako nějaký psychopat. Naháněla mi až hrůzu. „Zabila bych je." Stále se usmívala. „Možná." Mrkla na mě a já se musel zasmát.

Alexandra

Přisedla jsem si k němu. Věděla jsem, že ho mé chování dohání k šílenství. A to mne bavilo. Špičkou tenisky jsem hrabala v hlíně pod lavičkou. „Co se jít někam pobavit?" Napadlo mne a vyskočila jsem z lavičky. Jednou dítětem. Navždy dítětem. To mne vystihovalo, skoro. „Přeskočilo ti? Mám chuť tě zabít a ne se jít bavit!" Zavrčel na mne chladně a vypadalo to, že nemá vůbec zájem. Nebýt té chvilky, které jsem málem nevěnovala pozornost. Chvilky kdy mu jeden sval selhal a jemu zacukal koutek úst. „Hej! Já to viděla. Chtěl by, jsi jít!" Zasmála jsem se zvonivým hlasem. Došla jsem mu za záda a šťouchla jsem ho do nich. „Když si smyješ tu krev z úst." Poznamenal zase dokonale chladným hlasem. „Když si smyješ tu krev z úst." Napodobila jsem jeho tón hlasu. Na to se mi dostalo jeho uchechtnutí a pohled říkající ‚dospěj'. Obrátila jsem oči v sloup. Něco mi říkalo, že se chová jako pitomec. No jo nejsem o moc lepší. Napomenula jsem se. A koho to zajímá, mne teda ne! Já můžu přece všechno. Pousmála jsem se. Byli jsme na nábřeží, u Vltavy. Bylo krásně, hvězdy svítily, noční ptáci a cikády zpívaly. Kousek od nás byl zdroj pitné vody. Umyla jsem si pusu a chytla jsem Petra za paži. „Jde se!" Rozhodla jsem a hrdě se vydala do nejbližšího baru.


Nemá ti to proč vadit! Ujistím se a každou z nic posměšně sjedu pohledem. Děti. Usměju se křivě a jdu po Petrově boku. Dojdeme do disco koulí a reflektory osvětlené místnosti. Parket plný vlnících se těl, španělská nebo cubánská hudba hlasitě hrála z reproduktorů. Bar se španělským číšníkem, mimochodem ten byl vážně k nakousnutí. Přesně bar pro mě. Petr se zatvářil ďábelsky a šel k baru. Došla jsem ho a s oslnivým úsměvem jsem se podívala na barmana. Když, zachytil můj úsměv, usmál se taky a přišel ke mne. Na Petra nebral zřetel. „Slečno? Co si dáte?" Snažil se o dobrý dojem. „Whisky." Mrkla jsem na něj a sladce se usmála. Barman šel pro lahev a skleničku, mezi tím ke mne zezadu přišel Petr. „Jsi pěkná mrcha." Uchechtl se a sedl si na barovou židli. „Jo já vím." Zazubila jsem se na něj a barman mi už podával skleničku whisky. „Děkuju." Obdařila jsem ho chladnou tváří a on se zatvářil naprosto šokovaně. No jo no, vůbec jsem se před tím falešně neusmívala. Napila jsem se a vydala se na parket.

Hráli rytmickou hudbu a já se lehce pohybovala podle ní. Miluju tanec, takže jsem s ním nikdy žádný problém neměla. Všimla jsem si, že mne Petr pozoruje a usmívá se. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Právě naopak. Jsem ráda středem pozornosti. Nejvtipnější bylo, jak na mne tupě zíral ‚barmánek' a vůbec nevnímal nějakou holku s klukem, co si chtěli něco objednat. Musela jsem se prostě smát. Pak jsem zavřela oči a nechala vést rychlou hudbou. Najednou mne někdo vzal za rameno a otočil si mne ke mne. Maličko jsem se lekla a prudce jsem otevřela oči. To už jsem i slyšela ironický smích, který onen muž zrovna vydával.