Temno

Kapitola 6: Obchůdek

Probudily mne první sluneční paprsky. Ale i přes to jsem zůstala ještě ležet. Pomalu mi docházelo co všechno se v noci stalo. Se zaúpěním jsem se z postele zvedla a šla jsem si vyčistit zuby a tak. Když jsem v koupelně skončila a navlékla jsem na sebe kožené kraťasy, černé lakované lodičky na platformě, bílou halenku s krajkou okolo výstřihu a na konci rukávů nad lokty a na to svou černou koženou bundu. Vzhlédla jsem se v zrcadle a spokojeně se na sebe usmála a vyšla jsem na chodbu.

Procházela jsem zrovna okolo kanceláře Petra, když se přede mnou objevil Logen. Tvářil se smrtelně vážně, celkem mne to pobavilo a tak jsem se na něj zářivě usmála. Stoupnul si mi do cesty. „Logane. Jak ráda tě vidím." Zašvitořila jsem. Kéž-by jsi byl tak silný jako já. „Alexandro. Chápu, že jsi v nebezpečí a potřebuješ se zachránit, ale svou přítomností ohrožuješ nás všechny." Řekl vážným a upřímným tonem. Všimla jsem, si že má hezké oči a je samý sval. „Chápu to, zrovna jsem se chystala odejít, ale musím si před tím něco zařídit." Jen přikývl a uvolnil mi cestu.

Namířila jsem si to ke schodům a ještě jsem se ohlédla, díval se za mnou a kývnul na mne hlavou. Nemusíš mi být vděčný. Stejně nejsi.Kvůli tobě ani téhle smečce to nedělám. Vzpomněla jsem si na včerejší polibek. V hloubi duše jsem věděla, že utíkám zrovna před tímhle, před láskou. Vyšla jsem ven z domu i tady bylo rušno. Praha nikdy nespí. Usmála jsem se spokojeně a šla směrem na Staromák. Když jsem přišla na Pařížskou už jsem se jen děsila zase toho davu před Orlojem. Né......proč na to musej všichni tak tupě civět, vždyť tam běhaj jen nějací tajtrdlíci a smrtka tam máchá kosičkou! Zasténala jsem v duchu a musela jsem se smát. Procházela jsem okolo výloh drahých značkových obchodů, přesně těch kde jsem tak ráda nakupovala a teď jsem neměla čas tam zajít!

Konečně jsem vešla na přelidněné Staroměstské náměstí. ÁÁááá.......invaze šikmovokých turistů a skoutíků..aaaa....malých dětí! Paniká!!!! Prodírala jsem se davem odporně páchnoucích lidí. Z jednoho byl cítit příšerný parfém, druhý ho měl na sobě prostě moc, další smrděl potem, třetí nějakým hnusným jídlem nakonec ti nemytí, hnusní žebráci a bezdomovci. Konečně jsem prošla do postranní uličky, kde byl obchod.

Takoví malí pěkný obchůdek. Vešla jsem dovnitř a hned po tom jsem uviděla malou holčičku za pultem. Ona to vlastně tak úplně malá holčička nebyla, bylo jí už dvě stě let. „Alexandro? Jsi to ty?" Zeptala se něžným dívčím hlasem, který zněl tak trochu nevěřícně. „Lucio! Jak už je to dlouho?" Usmála jsem se a sešla tři schůdky do úrovně obchodu. „Něco přes devadesát let.....Myslela jsem, že jsi mrtvá." Řekla stále otřeseným hlasem a sedla si na nějakou bednu u jednoho regálu. „ No jak vidíš tak nejsem." Zazářím dokonalým úsměvem a opřela jsem se o zeď.

Na obrázku Lucia