Kylie

1.

"Prosím... nechte mě jít...nikomu nic neřeknu..." seděla svázána na židli přede mnou a prosila. A já bych jí opravdu rád pustil, ale to nemůžu... ne teď... ne potom všem. A navíc je toho ještě hodně co musím udělat
"Prosím, vždyť ani nevím jak vypadáte... nechte mě jít"
Ničí mě jí takhle vidět, ale je to nezbytné. Vstávám ze své židle a ona s sebou hned trhla a vydala takovej slabej hlásek.
Otočil jsem se a šel k ní, slyším jak se jí zrychluje dech... má strach. To mě ničilo ještě víc...
Dal jsem si před pusu rukáv od bundy a snažil se změnit trochu hlas a řekl jsem "Nemusíš se bát nic se ti nestane" chvíli jsem stál a díval se na ní, dech se jí trochu sklidnil, ale ne o moc a mě došlo že tohle není to co potřebuju... téhle mé osobnosti se musí bát, pokud má plán vyjít a dodal jsem "...zatím"
Viděl jsem na ní že už je zase víc vystrašená, otočil jsem se a šel ke schodům. Stoupal jsem po ních nahoru až ke dveřím, ještě jednou jsem se podíval dolů do sklepa směrem na ní. Seděla svazaná na židli, na očích měla šátek, ale i tak bylo vidět jak jí tečou slzy. Nemohl jsem jí takhle vidět... vzal jsem za kliku, nadechl se, otevřel dveře a odešel ze sklepa.
Ve chvíli kdy jsem vešel do obýváku jsem hned zapl TV. Samozřejmě už toho byli plné zprávy, ikdyž se to stalo před slabou půl hodinou. Zrovna tam byl rozhovor s bodyguardem, který jí měl chránit, stál před kamerou a hladil si krk "Ten chlap se vynořil od nikud a bodl mi něco do krku, vím že jsem se ohnal a myslím že jsem ho i zasáhl, ale opravdu si nejsem jistý... a pak jsem omdlel"
Jeho úder byla jediná věc se kterou jsem ten den nepočítal, je to sice chlap jako hora, ale po dávce co jsem mu dal neměl být schopen se ještě jakkoliv ohnat... musel to být reflex.
...šel jsem do mrazáku pro mraženej hrášek, který jsem si přitiskl na oko a pomyslel si: můžeš bejt klidnej kámo... trefil jsi mě.
Šel jsem zpátky do obýváku sledovat zprávy, abych byl v obraze.
"Pochybuji že to udělal jeden člověk a na případ jsme nasadili ty nejlepší chlapy..." zrovna mluvil nějakej kravaťák, ale toho už jsem neposlouchal a otevřel jsem notebook a začal dodělavat další postup v mém geniálním plánu.
"Chcete něco vzkázat únosci a nebo únoscům ?" vzhlédl jsem od notebooku a viděl v TV celou její rodinu, jak se objímají a pláčou...
"Ano..." začala její matka "ráda bych řekla, že zaplatím jakoukoliv částku a..." hlas se jí podlomil "...prosím neublížuj mojí holčičce"
Tohle, ale není o penězích... a kdy se dostane zpátky domů záleží jen na ní a ublížit jí? To nikdy!
Vypl jsem TV a zavřel notebook, další postup v plánu byl dodělán.
Podíval jsem se na čas, půl 7, to už musí mít určitě hlad...
Šel jsem do ložnice, kde jsem si oblíknul oblek a nasadil na hlavu masku, tahle maska byla přesná replika masky z filmu Collector a já věděl že jí to vystraší a znovu opakuju, její strach mi nepřinášel žádnou radost... jen jsem dělal to co bylo nezbytné pro plán.
V kuchyni jsem vzal tác s tousty a mlékem a byl rozhodnutý jí to donést. Stál jsem chvíli před dveřmi do sklepa a ani nevím proč jsem se zastavil, ale bylo to jako by mi svědomí bránilo jít dovnitř a vidět jí znovu tak slabou a bezmocnou...
Otevřel jsem dveře a šel po schodech dolů. Seděla přivázaná na židli tak jak jsem jí nechal.
Šel jsem k ní a ona zase začala "prosím...nechte mě jít... můžu vám zaplatit..."
došel jsem k ní a sundal jí šátek z očí. Chvíli se rozmrkávala a přivykovala si na to šero sklepa a pak se podívala na mě... začala znovu brečet a prosit... lámalo mi to srdce...
Nereágoval jsem na nářky a zase jsem změnil hlas a řekl "najez se" a položil jsem před ní na stůl tác s jídlem a sedl si naproti.
Jídla si vůbec nevšímala, jenom brečela a prosila... nemohl jsem to poslouchat...vstal jsem a rozběhl se nahoru ke dveřím abych odtamtud byl co nejrychleji to šlo.
Zabouchnul jsem dveře, zamkl je a hned se zřítil na zem a začal zprudka dýchat, strhl jsem si z obličeji masku a sundal kravatu a ležel jsem na zemi a dýchal jak závodní kůň, srdce mi tlouklo strašně rychle a myslel jsem si že umřu... to byl můj první panickej záchvat...a v tu chvíli jsem doufal že taky poslední.