The Crush

1. Faktor strachu

                  

Nikdy jsem neměla ráda létání. Ten pocit, že nemám absolutně žádnou kontrolu sama nad sebou, že se nestačím ani nadechnout a zřítíme se k zemi. Ta výška... Všechno je tak velké a já tak malá. Nemohla bych s tím nic dělat. Prostě jenom čekat, těch několik mučivých vteřin před dopadem. Všechno je lepší, lodě, vlaky, autobusy,... jen ne letadla.

Vlastně ani nevím, jak jsem se nechala k tomuhle přemluvit. Právě sedím v ranním letounu do New Yorku, abych byla svědkem toho, jak si moje nejlepší kamarádka, která mě do tohohle zatáhla a právě sedí vedle mě, bere mého povedeného bratra. Jak si nasazují totožné prstýnky a dávají si první manželský polibek. Představa to není zrovna lákavá, ale za to štěstí stojí.

Rose na sedačce vedle spokojeně zamručí a otočí se zády ke mně. Stačila usnout už při vzletu a prospala i mírné turbulence, které námi otřásly asi dvě hodiny na to. Vyhlídka osmihodinové cesty je to nejhorší, co mě mohlo potkat. Letadlo je naštěstí poloprázdné, může nás tu být sotva dvacet.

Jsem celá ztuhlá, protože opět cítím jemné chvění jak podlahy, tak i sedačky. Pravou ruku spustím k nohám a nahmatám tam svou kabelku. Pod rukou se mi mihne krabička s léky. Už po několikáté si vkládám na jazyk dvě malé pilulky a zapíjím je balenou vodou ze zdejšího „bufetu". Po několika minutách cítím, jak mi ruce i nohy ochabují, jak se celé moje ztuhlé tělo uvolňuje, a víčka se stávají těžšími.

Chvíli na to usínám.

×××

Probouzí mě silný otřes celým mým tělem. Prudce se napřímím a rukou chytím sedačky před sebou. Hodně těžko se mi dýchá, proto okamžitě vytahuji z kabelky inhalátor. Nemůžu ho ale najít. Začínám panikařit, dýchá se mi stále hůř a hůř.

„Sakra." Zasípu, není to ani slyšet. V tu chvíli zareaguje Rose vedle mě. Ze svého batohu vytáhne inhalátor, který s sebou vozí pro případ nouze. Bez jakýchkoliv okolků jí ho beru z ruky a prudce přikládám na ústa. Na jazyku mě zaštípe mentolová chuť. Ještě jeden prudký nádech a pak se moje srdeční frekvence začíná uklidňovat. Mezi rty nasaji vydýchaný vzduch a na chvíli si ho podržím. Pak přerývaně vydechnu.

„V pohodě, Lily?" ruku mi položí na rameno a starostlivě se na mě dívá. Otočím se na ni a pokusím se o úsměv. Bohužel, nevypadá to vůbec přirozeně, spíš ztrápeně.

„Už je mi dobře." Podívám se do uličky vedle sebe. Tohle místo na kraji, co nejdále od okénka je pro mne nejmenší zlo. Když kolem projede letuška s vozíkem, poprosím ji o pytlíček pistácií. Vkládám si je do úst a pomalu se dostávám do klidu. Jestli to tedy vůbec jde. Nikdy nebudu úplně klidná, dokud nebudu opět stát na pevné zemi. Přísahám, že až přistaneme, budu líbat zem.

Letadlo se znovu otřese. Rukama se chytím opěrátek a zabořím se do sedačky. „Myslím, že si dojdu na záchod." Vyhrknu a rychle se zvednu. Do ruky ještě popadnu svou kabelku. Doslova prolítnu uličkou až k záchodům.

V kabince se opřu rukama o umyvadlo a ztěžka vydechnu. Pak se podívám na sebe do zrcadla. Jestli to takhle půjde dál, tak na té svatbě nebudou bledě modré jenom moje šaty, ale já celá. Bude vůbec fyzicky možné, abych tam vydržela stát a nepozvracela se?

Z přemýšlení mě vytrhne pálivá bolest v krku. Moje ruka automaticky vystřelí k ústům a přiklopí je. Je mi nehorázně zle. Cítím, jak se mi žaludek obrací a dělá salta. Hořce polknu. Pustím tašku na zem a okamžitě si kleknu k záchodové míse, vypudím do ní všechno, co jsem stihla od včerejšího večera sníst. Vlasy mi pomalu sjíždí po zádech a padají do záchodu. Snažím se tomu zabránit tak, že si vlasy chytnu jednou rukou.

Je mi tak zle.

Horší už to být nemůže!

×××

„Lily?" Ozve se za dveřmi po dalším otřesu. Nemůžu se hnout. Sedím jako přikovaná k podlaze v rohu místnůstky. Těžce oddechuji a modlím se, abych už konečně omdlela, protože by to znamenalo vysvobození.

„Lee! Musíme se vrátit na místa. Chtějí, abychom se připoutali." Hlas mojí nejlepší kamarádky velmi naléhavý. Přesto mi celé tělo zalije naděje. „Už přistáváme?" vydechnu nadšeně. Pořád nesnáším přistávání, ale je to lepší, než tohle. Rukou vedle sebe nahmatám jakýsi roh a opřu se o něj.

„Ne, ale prý si máme sednout na místa a připoutat se." Rose pohřbí veškeré moje naděje. Začnu rychle oddechovat. Tohle může znamenat jediné. Potíže. A to je to poslední, co bych si právě přála.

„Můžete si pospíšit? Také si potřebuji dojít na záchod." ozve se další hlas. Vlastně víc hlasů, slyším šuškání a naštvané výroky mířené na mou osobu.

Natáhnu se ke klice a prstem odemknu. Rose propadne dovnitř a společně s ní i další lidé, protože za dveřmi se stačila vytvořit fronta. Letadlo sebou navíc cukne a lidé se zakymácí. Chytnu se dveří a nemotorně se postavím.  V tu chvíli se letadlem roznese opravdu velký otřes. Mám dokonce pocit, že klesneme o pár metrů níž. Křečovitě stisknu dveře a druhou rukou se zapřu o umyvadlo. Začne se mi opět špatně dýchat. Moje taška je zavalená pod lidmi. Vidím z ní jen kožený popruh. Chytnu ho a hystericky se ho snažím vytáhnout. Nejde mi to.

Letoun se s námi nakloní tak, že se všichni sesypou na druhou stranu. Uvolní mi tím příchod k mé kabelce. Rychlostí blesku z ní vytahuji inhalátor a vdechuji mentol v něm. Plíce se mi uklidní do té doby, než světla nade mnou zablikají a pak úplně zhasnou.

„Vážení cestující." Zaslechnu z rozhlasu nad našimi hlavami. „Prosíme, nepropadejte panice. Jedná se o vážnou situaci, ve které je třeba zachovat klid. Vraťte se prosím na svá místa a připoutejte se. Následně vytáhněte z pod sedaček žluté záchranné vesty. Nasaďte je nejdříve dětem, až pak sami sobě. Dýchací přístroje máte nad svými hlavami. Nejedná se o žádné cvičení."

V tu chvíli se navzdory hlášení spustí vlna paniky a řevu. Všichni lidé, kteří jsou nacpaní v záchodové kabince, že jich je asi šest, se snaží naráz zvednout a utéct na místa. Nikomu to nejde. Jelikož jsem až vzadu, dostává se odsud jako poslední. Nějaký stevard mě a dalšího kluka chytá za paží a strká za červenou plentu, do první třídy. Okamžitě nás posadí na volná místa a všichni se připoutáme. Pevně tisknu Rosinu ruku, která je stejně studená jako led. V druhé ruce svírám popruh od tašky.

Celé letadlo se několikrát otřese, že vypadnou kufry z poliček u stropu. Funkci vypoví už všechna světla i ta záložní. Ve chvíli, kdy se chci opět nadechnout z inhalátoru, začneme prudce klesat. Nebo stoupat? Já vůbec nevím, netuším co se děje. Nemám ani nejmenší ponětí, jestli stojíme na místě, nebo děláme piruety. Jediné, co cítím, je narůstající tlak v uších. A pak se ozve ohlušující rána, ovane mě poryv ledového větru.

Pořád křečovitě drtím ruku osoby vedle mě.

A ztrácím vědomí.