The Crush

3. Do naha

A znenadání přecházím do minulého času :D Nemá to žádný jiný důvod, než že jsem zjistila, že mi ten přítomný nesedí :)

Foffy<3

Když jsem se vzbudila podruhé, bylo mi podstatně líp. Hlava mi sice stále třeštila, zato levá paže už mě tolik nebolela. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Nad hlavou už se mi neklenuly stromy, ale něco jako strop z větví a velkých palmových listů.

Po těle mi stékaly kapičky potu, připadala jsem si jako v troubě. Až po několika vteřinách mi došlo, že už na sobě nemám svoje tričko, a jediné, co mě od pasu nahoru zakrývá, je pružné obinadlo, které mám uvázané přes prsa.

"Co to sakra?"

Chňapla jsem po prvním(a vlastně jediném) vrchním kusu oblečení, který byl po ruce a přetáhla si ho přes hlavu. Po celém těle se mi bolestivě svíraly svaly, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. Celé tělo mě bolelo.

"Už se probrala." ozvalo se kdesi za mnou. Je divné být v "místnosti", která nemá stěny.

Otočila jsem se a uvidím toho muže, co mi vyčistil ránu a další dvě ženy. Jedna byla dost podsaditá, drobná bruneta. V rukou držela batoh obalený v bahnu. Druhá působila snad ještě nižší, ale podstatně hubenější s vlnitými, plavými vlasy. Mohlo jí být tak 35, ale stejně tak i 25 nebo 40, protože můj odhad na věk je asi tak stejný, jako odhad Rose na počasí.

Rose!

"Promiňte," oslovila jsem je a zvedla se.

"Lily," usmál se ten podivín a sundal si svůj klobouk, který ze všeho nejvíc připomínal půlku kokosu na talířku. "Jsem rád, že už jsi vzhůru. Ještě pár hodin a museli bychom tě křísit. Při úsměvu na mě vycenil zuby. Působil jako nějaký hodný strýček.

"Vy jste," nechala jsem větu vyplynout do ztracena.

"Daniel Campbell." Podal mi ruku a v tu chvíli jsem za ním uviděla důvěrně známou postavu své nejlepší kamarádky. Taky si mě všimla a rozeběhla se, aby vzápětí odstrčila všechny kolem a padla mi kolem krku. Jsme stejně vysoké, ale Rose se zdála v tu chvíli tak drobná, že jsem ji celou schovala ve svém objetí. Rozvzlykala se mi do ramene. Z jejího nesrozumitelného huhňání jsem vytušila jen jediné slovo: Johnathan.

"Uvízli jsme tu." zašeptala mezi těžkými nádechy a pot na mých ramenou se mísil s jejími slzami. Nerozuměla jsem jejím slovům a tak jsem se odtáhla a podívám se na všechny přítomné. Ti mi mé pohledy neopětovali a jen se provinile dívali do země.

"Spadlo s námi letadlo." promluvila podsaditá bruneta. "Pilot přistál na vodě,"

Na moment mi projela hlavou cynická myšlenka, že bych zase omdlela a probudila se až nebude realita tak moc podobná katastrofickému filmu, ale okamžitě jí zaplašilo něco většího.

Strach. A chlad.

A bezmoc.

xxx

Za následující 4 hodiny, které jsem dostala na aklimatizování, jsem se pokusila zmapovat svou situaci. Podle všeho jsme já a dalších 25 lidí uvízli na ostrově o neznámé rozloze i poloze, někde uprostřed Atlatiku.

Letadlo nevzlétne a musím uznat, že se mi Daniel opravdu trpělivě snažil vysvětli proč, ale já to stejně nepochopila. Podstatné bylo, že se nevědělo, jak to opravit. Dva piloti na tom usilovně pracovali a tvářili se u toho neutrálně, takže se i já hodlám dívat na problém neutrálně. Nebudu panikařit.

Šest letušek a stevardů jsou všechno lidi nejméně nad 30. Z nich jsem si pamatovala jenom hubenou, plavovlasou Annu a podsaditou čtyřicátnici Louise.

Z dalších sedmnácti lidí jsem měla tu čest poznat samozřejmě Rose, Daniela, kluka s modrou kšiltovkou, který se tuším jmenuje Cameron a někoho, kdo se jmenuje Dylan a je neskutečně otravný.

Prospala jsem celých 33 hodin a za tu dobu se už probrali všichni ostatní a postavili něco jako tábor. Daniel byl zjevně nadšený z toho, že může někomu předávat svoje tábornické zkušenosti. Celkem 4. jsem si stihla vyslechnout historku, jak přišel ke svému klobouku na safari. Ale alespoň mi to pomohlo zaplašit tíživou realitu.

Neměla jsem vůbec tušení, co se bude dít.

Byla už tma. Většina lidí seděla u ohně, ale mě to nedalo a šla jsem se projít. Bylo mi zle. Bolest se vrátila a co 10 minut jsem vytahovala inhalátor. Z větší části jsem byla ještě stále obalená hlínou a pískem.

Stáhla jsem si teplákové kraťasy a položila je na skalní výběžek, abych je nenamočila. Voda doléhala na břeh v podobě drobných vln. Svlékla jsem i košili, kterou jsem si od někoho bez dovolení půjčila a srolovala obinadlo do úhledné roličky. Všichni buď spali, nebo seděli v táboře a já se zoufale potřebovala opláchnout, i kdyby jen ve slané vodě.

Za chvilku už jsem stála po pás hluboko a namáčela si i zbytek těla. Bylo mi najednou mnohem líp, dokud se mi voda nedostala do drobných ranek od bezpečnostního pásu na klíční kosti. Štípalo to a já sykla.

"No do prdele." ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila a vzápětí si bleskově zakryla vršek těla. Stál tam muž. Nepoznala jsem, kdo to byl. Na to byla příliš velká tma. "To je jako nějaká fata morgána?"

"Kdo je tam?" Rukama jsem si objímala hruď a klepala se zimou.

"Ne, jen pokračuj, nenech se rušit. Dělej jako bych tu nebyl." Možná byla příliš velká tma, abych rozeznala o koho šlo podle zraku, ale i na tu dálku jsem doslova cítila jeho pobavený úšklebek.

"Dylane, vypadni odsud!" křikla jsem na něj. On se však ani nehnul a jen se rukou poškrábal na zátylku.

"Není tohle moje košile?" Zvedl ji z hromádky mého oblečení a čichl k ní. "Jo, to zatraceně je." Začal se smát. Přehodil si ji přes rameno a zastrčil ruce do kapes. "Tak snad abych šel. Půjčím si to obinadlo, jestli nevadí."

"Opovaž se!" Ale i přes moje varování vytáhl ruce z kapes a sehnul se pro úhledně složenou ruličku. Pak až přehnaně velkými pohyby, abych rozeznala, co dělá, zatáhl za předek svých maskáčových kalhot a nacpal si obvaz přímo do rozkroku.

"A ještě tohle, když už jsem v tom." V měsíčním svitu jsem rozeznala záblesk v jeho očích a zlomyslný škleb, mísící se s pocitem sebeuspokojení. Myslela jsem, že je to snad nějaká podivná představa a skoro jsem se začala smát, když zdvihl ze země i moje kraťasy a svižným krokem se vydal pryč. Trvalo mi celých deset vteřin, než mi došlo, v jaké jsem situaci.

Stojím tu nahá, nikde žádné oblečení a ani nevím, kde mám ostatní věci. Do tábora jít nemůžu, protože jsem nahá. Zůstat tu nemůžu, protože jsem nahá. Jít zabít Dylana nemůžu. Protože jsem nahá!

Myšlenky se mi v hlavě točily a létaly ze strany na stranu jako míčky při japonském pingpongovém utkání. Krok za krokem jsem se vyplížila z vody a zaběhla do hustého porostu. Listy za mnou byly tvrdé a měli hladký povrch. Nahmatala jsem konec jednoho z nich a zatáhla. Celá větev se prohnula, ale list přece jen povolil.

Tohle si vypije.

Ale nejdřív si musí vrah sehnat kalhoty.