Jednodílovky a sety

MY CHOICE /Liam Payne/

,,Vanesso, prosím, přijeď pro mě!" halekala Debbie do telefonu. Zpovzdálí zněla rytmická hudba, bylo mi jasné, kde se má kamarádka nachází. ,,Přece mě nenecháš jet přes celé město taxíkem!"

Zabručela jsem a promnula si oči. Ona měla výjimečnou schopnost ozvat se v těch nejméně vhodných chvílích. Jako teď. Ve 3 v noci. Nebo ráno? Jak to kdo bere.

,,Fajn," zívla jsem, ,,kde přesně jsi?"

,,Blue-Blub-," mumlala, jazyk se jí slušně pletl. ,,Bluemengo."

,,Dál už ten klub být nemohl, co," neodpustila jsem si kousavě. ,,Vydržíš 20 minut? Pospíším si tak rychle, jak to půjde."

Má kamarádka se jen zachichotala, z čehož jsem usoudila, že vydržet nebude nejmenší problém.

Natáhla jsem přes sebe mikinu, rifle, vzala doklady a peníze a během několika minut už sedala do svého malého peugeotu. Snažila jsem se pořádně probrat, naštěstí v takovou nekřesťanskou hodinu nebyl provoz skoro žádný. Bez problémů jsem tedy za necelou půl hodinu dorazila na místo.

Muzika duněla obrovskými otevřenými dveřmi, po jejichž stranách stáli dva hrozivě se mračící namakaní chlápci. Postojem bych je přirovnala ke královské gardě. Nepohnuli se, ale viděli všechno.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a modlila se, aby to Debbie zvedla, Představa, kterak se proplétám přeplněným vnitřkem nasáklým kouřem a pachem alkoholu, se mi ani trochu nelíbila.

,,Vaneeeee," ozvala se mi po prvním zazvonění. Mé jméno nějak nápadně protáhla, což jen dokázalo, kolik skleniček alkoholu do sebe během těch 20 minut ještě stihla dostat. ,,Jsi moje nejlepší kamarádka, víš o tom?"

No jo, ta upřímnost. Ušklíbla jsem se a pomalu řekla: ,,Stojím před klubem, vymotáš se ven sama?"

,,Přijď za mnou, pobavíme se!"

,,Zbláznila ses?" vyjekla jsem a zabořila se do sedadla. ,,Je půl čtvrté ráno! Myslím, že i ty sama už máš dost. Tak koukej pohnout zadkem!"

Na druhé straně chvíli panovalo zaražené ticho. Takhle rázná jsem většinou nebyla, jenže mi prostě povolily nervy. Nemůžete se mi divit. Do rozednění zbývala chvilka, Debbie mě krutě vytrhla z osidel spánku a navíc to ještě vypadalo, že si pro ni snad budu muset dojít. Kamarádka ovšem překvapila. Něco nesrozumitelně vykoktala, a než jsem se nadála, už mi kráčela vstříc. No, kráčela. Potácela se mi vstříc. Vyskočila jsem z auta a rozběhla se k ní.

,,Jé, tys s sebou vzala kamarádku?" mávla rukou ve vzduchu. Nechápavě jsem se zamračila. ,,A vypadá stejně jako ty!"

,,Ty máš vážně dost," procedila jsem skrz zuby, přehodila si její paži kolem ramen a doslova ji odvlekla k autu.

Až když jsem ji bezpečně usadila dozadu, jsem si všimla její bundy. Takovou jsem u ní nikdy neviděla, při bližším prozkoumání mi navíc přišla jako pánská. Chtěla jsem se zeptat, ta slova mě na jazyku tížila, ale v takové situaci by mi to k ničemu nebylo. Proto jsem všechno spolkla, zabouchla dveře a sama se znovu uvelebila za volantem.

Cestou jsem přemítala, jak ji dostanu do jejího bytu, aniž bych vzbudila spolubydlící. No, to bude horší než splnit bobříka u skautů.

Po celou dobu mi Debbie ze zadního sedadla tlumeně pochrupovala a připomínala tak, co mě v nejbližších minutách čeká. Sevřela jsem volant, až mi zbělely klouby.

Na místo jsme se dostaly snad příliš rychle. Odepnula jsem pás a vzhlédla k oknům, za nimiž má kamarádka bydlela. Samozřejmě zářily temnotou, ani stopa po tom, že by některá z holek byla vzhůru.