Krátké i delší příběhy o lásce, sebepoznání, zklamání a vůbec o všem, s čím se lidé ve svých krátkých životech setkávají. Nemáte chuť na dlouhý román se spoustou kapitol? Pak je tato rubrika přesně pro vás! Vyberte si favorita a ponořte se do jednod...
Když už má Liam ty narozeniny, rozhodla jsem se oprášit další ze svých starších povídek. Zatím vám sem hodím první část a někdy v průběhu týdne pak druhou, tu finální =) Snad se příběh bude líbit, nechte se pohltit slovy, větami, nechte promlouvat fantazii. ENJOY IT!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
* * * * * * * * * * * * * * * * * *
Seděla jsem na posteli ve svém pokoji, kolem rozházené učení, ale místo tlustých knih mi v klíně leželo staré fotoalbum. Něžně jsem obracela stránky a usmívala se, to když mou mysl zaplnila nějaká krásná vzpomínka. Po pár minutách jsem došla k období zhruba před 4 lety. Nastupovala jsem na střední školu, vyklepaná a nervózní, myslíc neustále na to, že třeba nezapadnu mezi své spolužáky... A jako by toho nebylo málo, naši si právě tehdy vzali do hlavy, že se přestěhují do Wolverhamptonu. Stručně řečeno, nerada se tam v myšlenkách vracím... A zdaleka ne jen kvůli tehdejší situaci. Podíl na tom, že jsem po gymnáziu utekla na vysokou do Londýna, měl jeden klučina... Jmenoval se Liam James Payne.
Poznali jsme se v místě našeho nového bydliště. Zakoupený dům totiž stál v těsném sousedství rodiny Paynů.
Dodnes přesně vím, jaké bylo naše první setkání.
Paynovi tehdy měli obrovského zlatého retrívra. Úžasné, ale neuvěřitelně temperamentní zvíře. Prvních několik dnů mě vždycky upřeně pozoroval přes hradbu, zatímco jsem kmitala po zahradě a zkoušela ji trochu zvelebit. Jenže asi po týdnu už mu neškodné pozorování zpovzdálí zřejmě nestačilo, párkrát narazil do našeho chatrného plůtku, plaňka odlétla, a než jsem se nadála, už s vrtícím ocasem lítal kolem mě.
Nikdy jsem se psů nebála, takže jsem k němu bez váhání poklekla a začala ho drbat za ušima.
„Pucku? Pucku, kde jsi?" slyšela jsem neznámý hlas. Chlupáč se však neobtěžoval zvednout zadek, stále si užíval pozornosti, která mu byla věnována.
Vtom dírou v plotě vykoukl starostlivý obličej mladého kluka. Už tehdy jsem odhadovala, že musí být o něco mladší než já, i když ne o moc.
„Tady jsi," prosmýskl se do naší zahrady. „Copak tu děláš?" Pak upřel pozornost na mě. „Moc se omlouvám, vůbec nechápu, co to do něj vjelo, ještě nic takového nevyvedl."
Stanula jsem na nohou, a stále pozorujíc to chlupaté stvoření u svých nohou, promluvila. „Nic se neděje. Kdyby byl nějaký problém, určitě bys mě slyšel vyvádět..."
Zasmál se a ten zvuk mě donutil zvednout hlavu. Mé mladé srdce tehdy začalo bušit jako zvon, do tváří se mi nahrnula červeň.
Tím dnem začalo pevné a krásné přátelství. Kupodivu se nám oběma vyhnuly ty nejtěžší projevy puberty, takže jsme neměli problémy s rodiči a vlastně ani se svými vrstevníky.
Jenže já asi po půl roce zjistila, že jsem do něj zamilovaná. Já, která nikdy neměla kluka, nevěděla jak se k němu teď chovat, JÁ do něj byla zblázněná až po uši.
