,,Mohla bys mi prosím říct, co se děje?" Stál jsem mezi dveřma a díval se na ni. Ležela v mé posteli, přes celou šířku i délku, tak jak to měla ve zvyku, když jsem vedle ní nebyl ( a ani tehdy, se nesnažila uskromnit a dopřát mi alespoň minimum místa) , v mojí košili, zabalená do peřin a obklopena spoustou polštářů. Podívala se na mě tím nečitelným pohledem, který vás dokázal rozhodit ještě víc, než jste byli.
,,Ne nemohla. Nejde to, chápeš?" Povzdechla si a více se zachumlala do peřiny, hlavu otočila tak, abych na ní neviděl. Chtěl jsem odejít a nechat to plavat, ale nešlo to. Protože tohle nebylo poprvé. Ani jeden z nás neuměl bejt v určitejch věcech konkrétní, ale nikdy to nevadilo. Rozuměli jsme si. Jenže teď se zdálo, jako by nám ta bomba, kterou jsme kdysi odjistili, měla bouchnout přímo před nosem.
,,Takže co? Teď to budem zas ignorovat, dokud nepřijde další chvíle, kdy radši utečeš, než abys byla se mnou v místnosti?" Možná jsem jí to vyčítal moc, ale co mi zbývalo?
Otočila se na mě s tím svým výrazem, který by každého srazil na kolena. Zkoušela to vždycky. Nasadila tvář zničené holky, vypadala tak strašně zranitelně, že by vás to rozbrečelo a jen byste běželi jí obejmout. Ani u mě to nezůstalo bez účinku. Vážně jsem zauvažoval, že zmizím, koupit jí nějakou hodně čokoládovou zmrzlinu a vrátím se tak za tři hodiny a ona bude zase spokojená. Opatláme se tou čokoládovou věcí, zničíme pár prostěradel a potom skončíme u stupidního filmu o mluvících kočkách a psech. Jenže dneska jsem nechtěl.
,,Ollie stačí říct ať zmizím." Zamračila se. To bylo to, co nedokázala. Nedokázala mi říct prostě vypadni. Nechtěla. Bylo to vůči ní nefér tohle po ní chtít, ale nedávala mi na výběr.
Občas jsem přemýšlel nad tím, co vlastně způsobilo tyhle její zkraty. To, že ji rozbrečela pohádka pro děti, to že nedokázala člověku říct vypadni a to, že se odmítala bavit o svých opravdových pocitech. Bylo mi jasný,že původcem byl někdo jinej, ale kdo...to jsem se nikdy nedozvěděl.
Prostě jednoho dne vešla do dveří jiná Olivie, než ta, na kterou jsem byl zvyklej a já se s tím musel srovnat. A myslím, že do nové Ollie jsem se zamiloval ještě víc. Jako by se mi zdála ještě dokonalejší s tou tajnou Achillovou patou.
,,Jessie nech toho."
,,Tak mi řekni , ať vypadnu!" Tentokrát už jsem nemluvil potichu. A snažil jsem se zírat do země. Bylo mi jasný, že pokud uvidim ten skutečnej zmučenej výraz, všeho nechám a fakt se seberu a dojdu koupit tu zmrzlinu.
,,Já myslela, že už jsme tohle řešili." Zněla, jako by se měla každou chvíli vážně rozbrečet. A mě se zas zmocňovala ta potřeba nedovolit jí bejt jakkoliv smutná.
Došel jsem k posteli. Posadil jsem se a sledoval jí. Chvilku jsme mlčeli.
,,Co se děje a stalo? Proč? V jeden den jsi byla v pohodě a potom jsi jednou přišla a už nikdy jsem nezahlídl tu věc..To. Něco jakoby zmizelo."
,,Netuším, o čem mluvíš."
,,Ne, ty to víš přesně. Ale asi mi to nikdy neřekneš, co?" Pokrčila rameny a podívala se za mě. Na zdi visel obrázek, kterej jsme spolu kdysi namalovali. No..spíš jsme se pokusili malovat. Dopadlo to dvouhodinovou válkou s temperama a tímhle zničeným plátnem. Ale nám se to líbilo.
Usmála se a vstala. Přešla k obrazu a přejela po něm prsty. Otočila se na mě.
,,Tenhle den si pamatuju. Byla to sranda.Myslim, že to byla ta chvíle, kdy jsem byla vážně nejšťastnější." A já si uvědomil, proč pro mě ten den tak moc znamenal. Přesně den po tom přišla jiná. Jako by se přes noc stalo něco, co vymazalo část její osobnosti.
,,Jessie, co bys udělal, kdybys měl pět vteřin života?" A já se zastavil.
Co bych udělal? Odpověď byla víc než jasná. Políbil bych jí. Hned teď a tady. Klidně. A řekl jí, co k ní cítím. Stála tu a usmívala se na mě. Čekala na odpověď. A já jí neměl. Protože pravdu jsem jí dát nemohl. Zase...
,,Nevím. Asi...asi bych se pokusil udělat něco úžasnýho, díky čemuž bych se cítil nejlíp za celej svůj život." Kývla. ,, A co bys udělala ty?" Zeptal jsem se.
,,Dala ti pravdivou odpověď, na tuhle otázku." A někdy tam, jsem se doopravdy ztratil. Ztratil jsem se ve věcech, co jsem věděl o Olivii Daversonový..
************************************************************************
WOOOW! 708 slov, docela dobrý ne? Jakože...na tuhle povídku. Myslim, že už jsme za půlkou..Teda jako děje, ne kapitol. Nevim jak moc budu nebo nebudu psát dlouhý části :D
A jestli se ptáte Ono to má děj? Tak...ups asi ne
♥firefly♥
