Ahooj!
Lidi chtěla jsem psát jakmile jsem přišla domu, ale včera jsem si koupil Carry on a tak nějak jsem se u toho sekla, takže je 20:45 a já konečně sedim u ntb a píšu...Stane se :D
Věnováno NaggiS
♥firefly♥
******************************************************************
Venku pršelo. V tričku jsem vyšel do deště. Bylo to chvilku po tom, co ke mně přišla Ollie, úplně vytočená s tím, že se pohádala s mámou. Uvařil jsem jí kakao a potom, co ho vypila , jsem ji uložil do postele. Během chvíle usnula.
A teď jsem stál uprostřed silnice v dešti a zíral na nebe. V duchu jsem se ptal, co to má bejt. Kdy se to stihlo takhle otočit...Jenže jsem věděl kde. Když jsem si dovolil zbláznit se do ní tímhle způsobem. Začalo to přesně ve chvíli, kdy jsem se na ní nedokázal podívat jako dřív, když jsem v ní najednou viděl něco úplně jinýho...dokonalýho.
A nechal jsem to dojít až sem.
Do týhle šílený patový situace.
A byla to moje chyba. Jenom moje.
Jenže jí jsem to říct nemohl, nešlo si prostě sednout a probrat to u kafe. A přesně proto jsem tu teď skončil. Protože vydržet v tom bytě bylo mučení. Nešlo si prostě sednou k televizi, když jsem mohl sedět u postele a sledovat ji, jak spí a uklidnit ji po špatým snu, kdyby bylo potřeba. Jenže čím víckrát jsem to udělal, tím horší mi to připadalo. Nebylo to fér.Vůči ní, vůči mě.Vůči tomu, co jsem mezi sebou měli.
Najednou ale nebyl čas myslet na Olivii. Nesměl jsem. Protože přicházela ta část, kdy jsme se měli rozejít...Vysoká. Nedocházelo mi to, dokud jsem se dneska nepodíval do kalendáře. Ona chtěla vypadnout. Jak nejdál to šlo. A já tu chtěl zůstat. Bylo to masochistický, čekaly mě dny, kdy budu zírat na místa, kde obvykle stála a říkat si, kde asi je a jak se má. Jenže to bylo snažší...Takhle se odprostit od tý obsese, kterou jsem vůči ní pociťoval
A možná to mohlo vyřešit naše problémy. Až bude odcházet, můžu jí to prostě říct a ona pak zmizí. A až se vrátí bude to jinak...V hlavě se mi rýsoval scénář.
,,Víš Ollie, posledních pár let jsem do tebe byl úplně zblázněnej a každej den jsem se tim užíral a teď, když odcházíš ti to můžu konečně říct."
,,Aha. To mě mrzí."
,,Ty za to nemůžeš, užij si cestu a napiš vašim až dorazíš." ...
A co by bylo potom? Bylo snadný představit si ten její zklamanej výraz. Možná by jí to ublížilo, pořád mi nikdy nechtěla udělat nic zlýho...Ani tohle nebylo fér. A navíc, nikdy by to asi nebylo doopravdy v pohodě.
Jenže bylo víc než jasný, že to dýl držet pohromadě nebude, že tohle velký tajnůstkaření vybouchne a ne jenom já přijdu k úhoně.
Prostě bylo jasný, že to zašlo až za tu hranici.
Hranice byla její teorie. Vymyslela ji v době, kdy jsme ještě byli čtyři. Já, ona Seth a Mauriel. Seth se do Maurie zbláznil a Ollie mu vysvětlila, jak dlouho to může dusit. Že když to přejde určitou hranici danýho počtu lží, času a emocí, je to nevratná újma na celym vztahu a většinou se všechno rozpadne.
Proč mi to kurva muselo dávat smysl až teď?...
,,Víš, že přesně takhle se chytá zápal plic?" Rychle jsem se otočil. Na prahu domu stála Olivia. Pokrčil jsem rameny a kopl do kamínku kousek ode mě. Věděla ona, že přesně tohle bylo na sesypání se?
