Slečna brankář

Prolog

Lehce si vyjedu z brankoviště. Lapačku i vyrážečku mám nachystanou. Čekám jen na ni. Rozjede se ke mně vcelku velkou rychlostí. Pomalu přibrzdím a vyčkávám, co udělá. Jak ji znám, něco naznačí, ale udělá úplně něco jiného.
Přehazuje si puk z jedné strany na druhou. Zastaví se na backhandu. Natáhnu svou hokejku a snažím se jí puk vypíchnout, ale nepodaří se mi to. Mezitím si dá puk na druhou stranu, udělá krok k odkryté bráně a chystá se střílet. Cink!

„Panebože! Tyčka!“ začne si stěžovat má spoluhráčka Nina. „Connie, ani nevíš jaký máš štěstí!“

„Ale vím,“ pošlu puk další hráčce, která je nachystaná, aby na mě jela další nájezd, „kdybych to nevěděla, tak jsem děravá jako cedník.“

Obě se zasmějeme. Trenér mě nejspíše také slyšel a jen s úsměvem zakroutí hlavou. On totiž s mou sebekritikou nesouhlasí, ale mě to pomáhá. Tedy si to aspoň myslím.

„Connie!“ okřikne mě Jessie. „Dávej pozor!“

Já jen protočím panenky.

Sotva ke mně Jessie dojede, trenér pískne do své píšťalky, že dnešní trénink končí.

Já se pohledem vysměju Jessie, ale přes mou masku můj výraz zřejmě nevidí. Rychle vyjedu z brankoviště, abych ten nájezd nemusela absolvovat a pospíchám do šatny.

V šatně ze sebe shodím všechnu zpocenou výstroj. Taková úleva, když v tom už nemusíte být. Hodím na sebe nezpocené oblečení, sbalím si poslední věci a chystám se už odejít, ale do šatny vtrhne trenér. Holky mu řekly, že má štěstí, že se zrovna nepřevlékaly. On nad tím jen mávne rukou.

„V sobotu budeme hrát s Beagels z New Hampshiru. Sraz tu bude v 13:00, zápas začne v 14:30,“ začne nám sdělovat informace, „takže se tu uvidíme v sobotu,“ dokončí a já už můžu odejít ze šatny.

Projdu kolem budky, kde se prodávají lístky na hokejové zápasy. Sedí tam můj kámoš Tyler. Pozdravím ho a chvíli s ním kecám. Ptal se mě, jak se mám a jak mi jde má kariéra hokejové brankářky. Já mu odpověděla pouze pozitivně - jinak to ani nejde. Končí mu už služba, já se s ním rozloučím a spokojeně mířím domů.

Před domem si vytáhnu klíče a odemknu si.

„Jsem doma!“ zařvu snad na celý dům.

„To nikoho nezajímá!“ ozve se hlas mého bratra z obývacího pokoje.

„Já tě slyšela!“ zasměju se.

Mlčí. Zanesu si tašku s výstrojí do svého pokoje a pokračuji do obýváku za svým bratrem Jamiem, který se kouká na televizi.

„Si myslíš, že jsem hluchá jo?“ podívám se na něj.

„To bych si nemohl dovolit,“ řekne dost ironicky a napije se energetického nápoje, který zrovna drží v ruce.

„Co zas piješ za nechutnosti?“

„Pořád menší než ty, co máme ve škole,“ zasměje se.

„Víš vůbec, co do toho dávají?“ ptala jsem se ho dál.

„Samé dobré věci,“ zasměje se, „proto to tak dobře chutná.“

„To tak...“

„Ségra, starej se o sebe.“

„OK, mě je to jedno, až ti bude blbě, za mnou nechoď,“ sednu si na gauč vedle něj. Myslím, že jsem porušila jeho chráněnou zónu, kterou si sám určil. Já na tu jeho zónu kašlu. „Co dnes na tréninku?“ začnu s novým tématem.

„Ušlo to,“ pokrčí rameny.

„Mě nezajímá to tvoje ‚ušlo to‘ nebo ‚hm, dobrý‘. Já chci vědět, co děláte na tréninku,“ řeknu mu stručně, „a hlavně co dělají gólmani,“ dodám.

„Trénujeme,“ napije se znovu a vstane. Asi jde vyhodit plechovku.

„Haha,“ začnu hrát přehnaně ironický smích, „móc vtipný.“

„To jsem celej já,“ zasměje se až z kuchyně, „a co vy dneska?“ zeptá se naopak on.

„Vcelku dobrý, ale zdá se mi, že holky do toho nedávají tolik, jako obvykle.“

„To je normální,“ dojde zpátky, „za chvilku s tím všechny skončej, neboj.“

„Jak to můžeš vědět?“

„To znám ne?“ pokrčí znovu rameny.

Zamyslím se nad tím, co řekl. Dobře mi to určitě nedělá.