Slečna brankář

3. Naděje stále žije

Zavřu dveře od naší šatny, opřu se o zeď a vyčkávám trenéra.

Stále je nemůžu pochopit. Jak tenhle sport milovaly, ještě před rokem a najednou s tím skončí.

Díky nim nemám za koho chytat. Ani nevím co mám dělat. Jet do jinšího státu a chytat tam? Ne, tam nejdu a nikdo mě tam nedostane. Nikdo.

V tom ale ke mně přijde trenér. Jeho výraz je stále naštvaný a smutný.

„Zápas se nebude hrát,“ začne s vysvětlováním.

„Vím,“ hlasitě polknu.

„A nebude se dohrávat ani tahle sezóna,“ pokračuje. Ta slova mi nedělala radost.

„Za koho budu chytat?“ položím řečnickou otázku. On ji ale pochopí tak, že se chci zeptat jeho.

„Nevím,“ povzdychne si, „asi za jiný tým,“ dodá.

„To mi taky došlo,“ řeknu naštvaně, „anebo s tím taky skončím."

„To tedy ne!“ zvýší hlas, „jsi talentovaná gólmanka a tohle já nedopustím.“

„A kam tedy půjdu?“ zeptám se ho stejným tónem.

„Zatím nevím, ale slibuji ti, že se ti budu snažit něco sehnat,“ povzbudivě se usměje. Já jsem neměla důvod k úsměvu a ani ho nezačnu hledat.

„Já myslím, že to ani nebude třeba,“ podotknu. Vzpomenu si na bratra. Univerzita. Mohla bych se ho zeptat, jestli nehledají gólmanku do dívčího týmu.

„Takže tě už něco napadlo?“ nadzvedne obočí a já přikývnu, „takže mě už nebudeš potřebovat.“

„Asi ne.“

„Tak se měj,“ usměje se, poplácá mě po zádech a odejde.

Já se mezitím vrátím do šatny, vezmu si věci a pomalu vycházím z arény.

×××

Dojdu domů a vyšlapu schody, abych si mohla zanést věci do pokoje. Na chodbě potkám Jamieho.

„Nějakej rychlej zápas ne?“ udiví se.

„Z našeho týmu tam nikdo nepřišel,“ otevřu dveře od pokoje a vejdu do něj. Dveře ale nechám otevřené a čekám na další připomínky a komentáře od mého bratra.

„Já ti to říkal,“ zasměje se a opře se o zeď v mém pokoji.

„A chci se tě na něco zeptat,“ vstanu a chci vyjít z pokoje, ale on se zrovna postaví mezi průchod mého pokoje a chodby.

„Poslouchám.“

„Jak dobré jsou holky na univerzitě?“

„Nic moc. Ale mají dobré gólmanky,“ zamyslí se. Mají dobré gólmanky, zopakuji si pro sebe a radost mi to neudělalá.

„Myslíš, že by mě vzaly?“

„Mají celkem dost gólmanek,“ nešťastně se na mě koukne, „spíš my potřebujem gólmana.“

Naděje, že má rozrůstající hokejová kariéra pokračuje, stále žila.

„A vy byste mě nechtěli jako gólmana?“ pokouším se na něj usmát.

„No nevím, bylo by divný mít v týmu holku,“ poví, „ale můžu se zkusit zeptat trenéra.“

Radostí ho obejmu.

„Díky Jamie!“ vykřiknu. Ucítím, jak se usměje.

Pak se ale odtáhne a oba přejdeme do obýváku, kde táta sedí ma sedačce a kouká na telku.

„Ahoj tati,“ pozdravíme ho a sedneme si také na pohovku.

„Ahoj Jamie a...Connie?“ diví se, „jakto, že nejsi na zápase?“

„No, to víš,“ začnu, „byla jsem jediná, kdo z našeho týmu dorazil.“

„Děláš si srandu?“

„Ne,“ zakroutím hlavou, „ty potvory nic neřekly a prostě si tak nepřišly na zápas.“

Snažila jsem se to odříkávat naštvaně.

„Tak to trenér nebyl zrovna rád,“ zasměje se sám pro sebe, „jak ho znám,“ dodá o něco později, „zuřil že?“

„Jo,“ přikývnu, „a pořádně.“

„A kdy budete hrát vy?“ obrátí se na bratra.

„Hm,“ začne přemýšlet, i když není nad čím, protože i já vím, že hrají zítra a to skoro nikdy nevím, kdy hrají, „zítra ve tři hodiny.“

„Proti komu?“

„Proti Providence.“

„To nebudete mít jednoduchý,“ řeknu. Popřemýšlela jsem nad hráčmi z týmu Providence. Jsou dobří, ale jasnými lídry jejich tabulky jsou Boston Eagels. Snad zítra Jamieho univerzita vyhraje.

„To je nám jasný,“ zašklebí se na mě, „proto to chceme ze sebe dostat a ukázat, že jsme na začátek sezony dobře připravení.“

Pokývu hlavou, ale ihned ji otočím na televizi, protože v ní zrovna dávají utkání NHL - Florida Panthers vs. Chicago Blackhawks.