Slečna brankář

2. Prázdná šatna

Jako každé ráno vstanu, ale tentokrát bez pomoci svého budíku, protože je sobota. Ohledně toho, mám ráda víkendy.

Zaprvé, nejdeme do školy, což je dost dobrý důvod.
Zadruhé, o víkendu vždy mívám zápasy.
Zatřetí, můžete spát, jak dlouho chcete - tedy jen pokud vám to nezasahuje do zápasu.
Začtvrté, kdo nemá rád víkendy?

Spokojeně vstanu a obléknu se. Jdu do kuchyně, abych se mohla pořádně nasnídat a připravit se na dnešek. Máma i táta tu už byli a oboum  dopřeju hezké ráno.

Na zápasy se vždy těším. Hokej mě baví, tak by bylo vážně divný, kdybych se netěšila.

Pozdravím Jamieho, který se zrovna dostal do kuchyně.

„Dnes máš zápas, ne?“ zeptá se mě hned tak po ránu chraplavým hlasem.

„Jo mám,“ napodobím jeho chraptivý hlas, abych si z něj udělala srandu. „Proč se ptáš?“

„Tak jsem přemýšlel, že bych se na tebe mohl kouknout,“ začne se usmívat, ale nejde mu to.

„To jsem od tebe nečekala,“ řeknu překvapeně a zároveň ironicky, „ale myslím, že ti to nevyjde,“ dodám.

„Jakto?“

„Na stadion nepouštějí dementy,“ ušklíbnu se na něj a on se tvářil ublíženě.

Rodiče mě napomenou, já se ale směju dál. Jamie na mě vyplázne jazyk a lehce se u toho usměje. Aspoň že tak.

Vrátím se zpátky do pokoje a začnu relaxovat a připravovat se na zápas.

Zbývají tak dvě a půl hodiny do zápasu a vůně jdoucí z kuchyně naznačuje, že se jedná o poledne. Nedá mě to. Musím se jít podívat, co se v kuchyni děje, respektive vaří.

Dojdu do naší kakaovo-čokoládové kuchyně s vanilkovými skříňkami. Máma zrovna vaří a já hned přiběhnu k ní a podívám se, co zrovna dělá. Bramborovou kaši. Nahlédnu do trouby, která se popravdě vůbec barevně nehodí do naší kuchyně. Peče se v ní krocan.

Dost jsem byla překvapená, dnes není žádné Díkuvzdání, ani nejsou žádné Vánoce. Zkrátka jsem nechápala, proč zrovna dnes musíme mít pečeného krocana s bramborovou kaší. A popravdě tohle jídlo jsem neměla zrovna v lásce.

Otráveně si sednu ke stolu a čekám, až se polévka i jídlo uvaří a celá rodina bude moct začít jíst.

Po obědě si rychle vezmu své věci na chytání a vyrazím do naší arény.

Uvelebím se v šatnách. Překvapí mě, že v šatně jsem sama. Holky tu vždy bývají napřed. No, tak odteď asi ne vždy.

Neustále kontroluji mobil, kolik je hodin a nemůžu pochopit, proč jsem tu sama.

Dojde trenér a ten také nebyl nejšťastnější, když zjistil, že pouze jedna hráčka z jeho tymu dorazila.

Začnu mít pocit, že Jamie měl pravdu. A tenhle pocit se mi rozhodně nezamlouval.

„Máš na ně číslo?“ zeptá se mě.

„Jasně,“ přikývnu a rychle vytáhnu telefon a vytočím Rachell.

Chvíli čekám, než to vezme, ale přecijen.

„Nazdar Rachell, kde sakra jsi?“

„Doma, kde bych byla?“ ozve se poprvé.

„Máme zápas, pokud to nevíš,“ zvýším jsem hlas.

Trenér mi vytrhne mobil z ruky a převezme hovor do vlastních rukou.

„Ty malá svině, jak se opovažuješ jsem nepřijít?!“ začne, ne moc hezky. Ale já se mu nedivím.

Řval na ni dál, až zrudl a pak to radši položil. Mobil mi podá a dodá: „Kdyby to byl můj mobil, už je rozfláknutej na zemi.“

Odejde ze šatny a já v šatně čekám jako idiot. Měla bych se ho zeptat, jestli se mám převléct do výstroje, nebo ne, ale já seděla na lavečce jako přikovaná. Nedostala jsem tu odvahu k němu přijít a zeptat se ho, co se stalo a vůbec, co mu Rachell řekla.

Po chvilce dojde. Jeho obličej už není zas tak rudý.

„Co jsem udělal špatně?“ zeptá se mě a já samozřejmě nic neříkám, protože nemám ponětí, co na to říct. „Byl jsem snad tak hrozný trenér? Nebo jen máme v týmu, tedy měli jsme v týmu takový krávy...“

„Co vám vlastně Rachell řekla?“

„Že končí,“ řekne, „jako všichni ostatní,“ dodá o něco tišeji.

Mě to radost taky nedělalo. Ani mi o tom nic neřekly, že hodlají skončit.

„Věděla jsi o tom něco?“

„Vůbec nic.“

„To jsou ale potvory,“ začne kroutit hlavou.

„Co uděláme s tím zápasem?“

„Dojdu mu říct, že tedy zápas prohráváme kontumačně,“ sotva to dořekne, vstane a odejde ze šatny.

Kontumačně. Myslela jsem, že nikdy žadný zápas kontumačně neprohraju se svým týmem. Ale přeci. To slovo jsem nesnášela.

Co budu teď dělat? Nemám tým. Teda spíš nejsem v týmu. Co budu jen dělat?

Vstanu a vyjdu ze šatny. Přede mnou zrovna jdou hokejstky z týmu, proti kterému jsme měly hrát.

„Vyhozený peníze za benzín!“ rozkřikne se jedna.

„Kde máš ten svůj tým?“ ptá se mě druhá.

Všechny byly naštvané a já to musela schytat. Ano já. A to já jediná přišla. Ani krávy neví, jaký to teď je pro mě. Měla jsem chuť se na ně rozkřiknout a dát jim lekci, ale ony už dávno zabouchly dveře od šatny.