Slečna brankář

4. Černí Medvědi

Druhý den, hned po obědě si s tátou řekneme, že se můžeme jít podívat na bratrův první zápas v nové sezoně. Ten zápas mě opravdu láká, o tom není pochyb. Aspoň se podívám, jak to Jamiemu jde.

„Jamie!“ zakřičí táta, „kdy tam máte sraz?“

„O půl druhé,“ odpoví jednoduše. Jak jinak. Jednoduché odpovědi ho mimořádně zdobí.

„A kolik je?“ zeptá se, tentokrát tiše. Já mu rozumněla, ale brala jsem to tak, že se ptá sám sebe. Takže jsem do toho nijak nezasáhnu a sama se podívám, kolik je - 12:53.

Jamie mezitím odejde do svého pokoje a já zůstanu s tátou v obýváku. Máma umývá nádobí v kuchyni, jen tak pro zajímavost.

Pár minut před půl druhé táta zavelí a jde se. Naložíme Jamieho věci do kufru a sami nasedneme do auta. Jamie se stane panem nadřazeným a jde si sednout na místo spolujezdce a na mě zbyde místo vzadu.

Popravdě moc nechápu, proč jedeme autem, přitom jsou to tak dva až tři kilometry. To bychom mohli jít i pěšky. Ale asi těžko bychom to stíhali.

Táta před arénou zaparkuje, Jamie jde do šatny za spoluhráčemi a já pokračuji s tátou na tribunu.

Usadíme se asi tak v páté řadě. Já bych si popravdě sedla dál od ledu, ale taťka má rád, když se může dívat zblízka (a nejspíš si chce zanadávat Jamiemu, tak aby to slyšel).

Všimnu si, jak si vedle mě přisedne mladý klučina s blonďatými vlasy. Věnuje mi pohled, poté se usadí na sedadlo.

Obrátím pohled na ledovou plochu, kde už oba týmy přijedou a začnou se rozcvičovat.

Hledám Jamieho a také ho najdu. Má na zádech číslo deset. Je to celkem neobvyklý číslo v hokeji. Mívají ho spíše fotbalisté. Ani nevím, kde k němu přišel, ale desítku má jaksi odjakživa.

Celou dobu pozoruji jen jeho, protože ani nikoho jinýho neznám, maximálně se můj pohled upře na gólmana Maine, abych viděla, jak se rozcvičuje. Gólman má číslo třicetpět, což je u gólmana celkem obvyklé číslo, ale ještě obvyklejší je třicítka a tu mívám já. Ale obávám se, jestli ji ještě budu vůbec mít.

Až jsou všichni rozcvičení, jeden hráč z naší (Jamieho) univerzity Maine začne sbírat puky po ledě. Je na to sám a dost času nad tím ztratí. Pak se ale vrátí do šatny za ostatními.

Ještě než zápas začne, popovídám si s tátou. Dost dlouho rozebíráme pokračování mé (třeba prozatím) amatérské kariéry.

Ale pak rozhodčí vjedou na led a už je jasné, že zápas každou chvílí začne.

Stadion je doslova narvaný fanoušky. Pohlédnu na kotel Maine. Bílo-modro-černé dresy jsou velmi výrazné. Samozřejmě nechybí i buben a trumpeta.

Na led vjede tým Providence. Ti mají trochu odlišné dresy. Jejich černo-bílé dresy se mi popravdě nelíbí.

Pak začne odpočítávat siréna.  Až se zastaví na nule hráči z Maine vlétnou na led a celá aréna doslova oživne. Dosud panovalo příjemné ticho, chvílemi menší hluk, ale teď je to úplné zmrtvýchvstání.

Bratr udělá oblouček kolem branky, ale pak zastaví u brankoviště, kde se začnou shromaždovat i ostatní hráči v bílých dresech. Chystají pokřik.

Snažím se odposlouchávat, ale moc se mi to nedaří, je tu dost velký hluk z hlediska lidí na tribunách.

Potom Jamie vleze na střídačku jako většina hráčů. No jo, asi není v první formaci - to se stává.

Přestanu ho pozorovat a kouknu se, který tým se zmocní puku po prvním buly v této sezoně. Je to tým Providence.

Nějaký jejich útočník nahraje puk obráncům, ti si ho navzájem vymění a založí útok proti naší bráně.

Nechápu proč říkám ‚naší bráně‘, přitom je to jejich brána.

Jeden útočník v černém dresu nahraje dalšímu hráči na druhé straně a vystřelí. Brankář Maine má co dělat, ale chytí ránu do lapačky na levé ruce. Je to dost pěkný zákrok, takový bych já nechytila.

Rozhodčí pískne, hra se přeruší, ale za pár vteřin se znovu vhazuje po brankářově levici.

Jamie se za pár chvil dostane na led. S plným nasazením vybojuje puk za bránou Providence a naslepo nahraje před bránu, kde stojí hráč v dresu Maine a bez zpracování vystřelí. Branková síť se zachvěje, což znamená že dali gól. Jamie má asistenci a velkou zásluhu na tomto gólu. Hráči se navzájem poplácají a vystřídají.

V první třetině se už nic moc neodehraje, stav utkání je stále 1:0 pro Maine.

Druhá třetina je zajímavější, začnou konečně padat góly. Tým Providence vstřelí dva góly a otočí skóre ve svůj prospěch.

Hned na začátku třetí třetiny dostane hráč Providence trest 5+do konce utkání za velmi ošklivý hit na Jamieho spoluhráče. Na zádech má napsané Hamilton a číslo 47. Odkulhá na střídačku s pomocí svých spoluhráčů a ihned jde se zdravotníkem do šatny. Snad bude v pohodě.

Jamieho přesilovková formace po celou dobu pětiminutové přesilovky tlačí hráče Providence, až nakonec obránce Maine propálí vše, co mu stojí v cestě. 2:2.

Třetí třetina skončí 2:2, to znamená, že bude prodloužení.

A jelikož v prodloužení nepadne gól, musí rozhodnout nájezdy.

Nikomu se nedaří proměnit nájezd, až nakonec jede jeden z obránců a dá gól. Hráči Maine se začnou radovat z vítězství s odřenými uši.

×××

Čekáme na Jamieho, který se nejspíš převléká v šatně. Táta je vcelku rád, že vyhráli, já znuděně čekám v autě.

Jamie vyjde ze stadionu s obrovským úsměvem. To zas bude cestou vykládat ty svý srandičky co dělá se svými spoluhráči...

Nastoupí do auta a hned se otočí ke mně.

„Zeptal jsem se trenéra, jestli bychom tě mohli vzít,“ začne. Kývnu hlavou.

„Co řekl?“

„Že tě chce vidět v pondělí na tréninku,“ usměje se.

„Vážně?“ vykřiknu radostí.

„Jo,“ směje se dál.

„Co na to říkali kluci?“

„Ti o tom neví.“

„Aha...“ uchechtnu se.

Už si představuju ty jejich naštvané obličeje, když vidí holku na jejich tréninku.

Na místo řidiče si sedne táta.

„Koho že z vašeho týmu sundali?“ zeptá se nastartuje auto.

„Hamiltona,“ odpoví, „Kyla Hamiltona,“ dodá.

„Stačilo mi příjmení,“ řekne, „není to ten, co byl v minulý sezóně nejlepším nahrávačem?“

„Byl,“ kývl Jamie.

„Kolik to bylo? Třicet pět?“

„Třicet osm.“

Dál se už autě moc nebavíme. Já se nemůžu dočkat na pondělí, až si zase pořádně zachytám.