Občas mě opravdu udivuje, co podzim dokáže udělat s člověkem. Dokonce i tak usměvavý človek jako jsem já, se najednou mračí.
Všechno to začalo zrovna nedávno, kdy jsem pochopila, že smyslem života je umřít. Myslela jsem na tu větu od rána do večera. V koutku duše věřím, že to není pravda. ,,Život přeci má smysl!" rozbrečela jsem se. Opravdu nevím, proč mě to donutilo plakat, vím pouze to, že žijeme jen jednou, tak si musíme život užít naplno! Bohužel, když je podzim, myslet pozitivně prostě nejde. Jsem zlá na lidi, které miluji, zlá na lidi, které normálně respektuji, zlá na lidi, kterých si vážím. Nevím, proč to tak cítím, ale asi bych potřebovala pauzu. Pauzu od všeho. ,,Nějakým způsobem se dostanu na pustý ostrov a odpočinu si!" snila jsem o věci, která se nejspíš nestane. A možná je to i dobře.
,,Zlatíčko, jsme doma!" zavolala na mě mamka. Sešla jsem ze schodů a přivítala rodiče větou: ,,Koupili jste mi něco k svačině?" Chtěla jsem totiž rychle něco říct, než se začnou vyptávat na školu. To by mě asi zranilo vzhledem k tomu, že se mi ve škole nedaří jak se známkami, tak se spolužáky. Při pomyšlení na školu se mi nahrnuly slzy. Vzala jsem si jablko a lehla si do postele. Věděla jsem, že mě čeká spousty učení, které musím stihnout před tanečním, ale neměla jsem náladu na nic. Jen ležet a přemýšlet.
Jestli přežiju podzim, přežuju vše.