Právě jsem ukončila telefonát s matkou. Teda s otcem. Teda... Volala jsem s matkou, ale ta tlumočila otce. Skvělý. Nejlepší. Krásný. Úžasný - rodiče se měli stěhovat až za měsíc a hele,máme tu překvapení, stěhují se už v úterý. Jakože teď v úterý. Myslela jsem, že když jsem se s nimi ve čtvrtek minulého týdne pohádala, mohla bych to trochu v pondělí napravit. Ale je neděle, kdy jsem se s nimi pohádala a fakt nemám na to, abych za nimi zítra jela s úsměvem na tváři.
Prý si otec sehnal práci dřív, než očekávali,takže využijí příležitosti.
Opravdu je nechci pustit? Ne, nejsem na nich závislá. Ale jsou moje jistota a já ... Budou mi chybět.
Ale to není ten problém. Problém bude, když na mě zapomenou. Dá se zapomenout na vlastní dceru?
jsou nonstop v práci, nemají čas ani na sebe, natož na mě. Jo, dá se zapomenout na vlastní dceru.
Jsem skvělá.
Fakt umím samu sebe podpořit. Musím jít pryč. Aspoň se projít, nebo tak něco.
Při vycházení z pokoje si beru lehký kabátek, který na můj styl vypadá až moc dámsky, ale opravdu se mi líbí. Tmavší vlasy si nechám volně poletující už jenom kvůli tomu hezkýmu pocitu, že mi dorostly a je skvělý jak se mi na zádech houpají sem a tam. Jo, opravdu je mi 18.
Když na konci chodby spatřím otevřené dveře od jediné knihovny, co tu máme, jsem trochu překvapená, jelikož ji navštěvuji většinou jenom já. Mám nutkání tam nakouknout, ale nemusím se ani namáhat.Osoba stojí přímo naproti dveřím. Blond (až skoro bílé) vlasy, hubená, vyšší postava, bílá košile. Thomas. Rychle pryč. Počkat.
Thomas v knihovně? Thomas začtený do... Fyziky? Musím se uchechtnout. To je komické.
No jo, vlastně ještě Thomas mi oznámil, že mě nikdo nemá rád. Já myslela, že mě všichni jenom ignorují. Ne, že by mě to zajímalo, já o proti nim aspoň úspěšně ukončím studium, ale ... Zamyslela jsem se nad tím.
S Thomasem jsme právě na fyziku a humanitní vědy ve společné skupině. Musím uznat, že ta fyzika je tentokrát opravdu obtížná, sama na tom ještě pracuju, ale nechápu, že to Thomase dovedlo až do knihovny. Však na hodiny fyziky pomalu ani nechodí, natož aby si dělal úkol? No, asi tu nejsem od toho, abych rozumněla a tak se rozhodnu jít dál.
(Hodnoťte, komentujte, za všechno jsem ráda :D Děkuju za přečtení, už mám sepsanou i další kapitolu, podle aktivity jí přidám, snad se vám bude líbit)
ČTEŠ
I need to hear you say "i love you"
Fanfiction"Potřebuju od tebe slyšet ,Miluju Tě," Bylo, nebylo... Stop. Ne, nebylo to vůbec pohádkové a těžko se mi věří tomu, že se to na pohádku začíná podobat. Samozřejmě, že nežijeme v pohádce, jak by jsme také mohli. A tak je tu tedy reálná šance...
