Do teď, opravdu do teď, nechápu, proč a z jakého důvodu se Jean chová tak, jak se chová. Jednoduše to jde mimo mě. A neodhodlám se jí na to zeptat, protože je ještě dost čerstvé to zjištění, co jsem říkal Mattovi. Taky mě zaráží fakt, že jsou s Melanie tak dobří kamarádi. Odkdy se Matt s tou holkou jenom baví? Odkdy se takhle informujou?
Na nějakou dobu jsem usnul, ale když jsem se probudil, musel jsem se zasmát. Samozřejmě potichu a jen sám pro sebe. Jean totiž usla. Mě na rameni a spí jako malé dítě. Teda, minule u mé matky spala poměrně normálně. Ale teď se podobá dítěti, které mi mimochodem slintá na rameno. A asi delší dobu, dle mokrého fleku na mém tričku. Kdyby to stvoření vedle mě nebyla Rewsová, asi bych se naštval. Ale takhle si ten pohled pobaveně užívám.
Po nějaké hodně delší době se z letadla přemístíme do auta, které nás s upovídaným řidičem veze přímo na místo, kde by jsme měli bydlet. Řidič byl původně zmatený z toho, že na letišti nevyzvedává partu žen, které si přijely užít bez manželů, ale sice mě s Jean. Docela trvalo, než jsem mu vysvětlil, o co jde a proč jsme tady my. Po kratším telefonátu s agenturou, nebo s tak něčím, nás tedy ochotně naložil do auta.
Jedeme kolem pobřeží a i když jsem u moře byl už nespočtně krát, pokaždé si to užívám úplně stejně jako poprvé. Ne, že bych si užíval nějaký klid nebo tak něco, ale prostě je fajn na chvíli vypadnout a starat se jen o to, že je ti vedro a jestli jsi se nezapomněl namazat krémem proti slunci. Naopak z Jean vyzařuje to nadšení a její vyjukané oči mluví za vše. Ne, že by mi kromě spánku připomínala dítě i teď, ale prostě je komické to nadšení a celková zvědavost.
Nějaká hora, pláž, pláž, pláž, zase pláž, furt pláž, kámen, velký kámen, obrovský kámen. Chata, bazén, hele hotel, člověk, člověk, více člověků ... Už jsme zase ve městě, očividně. Asi po patnácti minutách za městech řidič odbočí směrem k moři a zastaví na maličkém parkovišti. Vysvětlí, co kde je, pomůže nám vytahnout batožinu z kufru auta a po rozloučení zase odjíždí.
,,Budeme spát pod širákem?" zeptá se Jean, když se rozhlíží kolem a nikde nevidí žádnou budovu. Sám jsem trochu zmatený, ale uklidňuje mě fakt, že by moje matka pod širákem nikdy nespala, takže tu musí být něco s pohodlnou postelí. Kufry nechám na místě a jdu se projít po pláži s nadějí, že najdu cosi, kde by jsme se mohli ubytovat. Jean si zatím našla stín a hledá sluneční brýle. Upřímně - jo, je nám strašný vedro.
Ani se nestačím ztratit a už se hned za menší skálou objeví dost dobře vypadající barák. Teda, no, barák to úplně není. Po dopravení dovnitř zjišťujeme, že jde o verandu propojenou s venkovní kuchyní, která je naštěstí krytá stříškou. Dále vevnitř nacházíme koupelnu, která je větší než celý pokoj na vysokoškolské koleji, chodbu s komodami a úplně napravo je ložnice. S manželskou postelí uprostřed, která si nad sebou střeží nebesa. Dokonalost týhle ložnice dolaďují francouzská okna ze tří stran celýho pokoje. Mimochodem, za nimi se nachází další terasa, která je propojená s tou vepředu.
,,Děláš si ze mě prdel?" vydechne Jean a naruší tenhle kouzelnej moment.
,,Znáš přece mojí matku. Pod širákem by nespala." reaguji nezaujatě, i když pravdou zůstává, že jsem z toho luxusu taky trochu nesvůj. Tohle moje matka fakt obětovala? Odkdy je tak štědrá?
Odložím všechny zavazadla (skoro jsem se s Jean pohádal, když jsem jí oznámil, že jí ten kufr vezmu) a tím úžasným barákem se projdu. Jean ale stojí na místě, furt na vstupní terase.
Jestli už v autě byla nadšená z moře, tak nevím, jak se říká tomuhle pocitu.
,,Fakt jenom 10 dní?" zeptá se úsměvem, když se přece jen vydá za mnou. S pokusem o smutný pohled přikývnu. Na což reaguje.
,,Nevadí. I tak to bude patřit mezi nejlepších deset dní v mém životě."
Čauky lidičky :) Tak je tu další kapitola, očividně:D Promiňte, že mi to trvalo tak dlouho, ale byl Štědrý večer a tak celkově příprava na Vánoce zabere dost času, takže jsem se těžko dostala k počítači a když už jsem se dostala, tak jsem nestíhala nic napsat. Každopádně teda ale doufám, že se vám kapitola líbila. V Karibiku se můžete těšit na pár slaďáren, ale ráda bych zůstala při zemi, tak vám to snad nebudu kazit :)
Mimochodem, k Vánocům jsem vám popřát nestihla, ale aspoň ten New Year by to chtělo.
Takže, v Novém roce 2016 přeju hodně úspěchů, radosti, spokojenosti, úsměvů a tak celkově přeju všechno to, co zrovna nejvíce postrádáte :) Enjoy it & let's write a bestseller! ♥
ČTEŠ
I need to hear you say "i love you"
Fanfiction"Potřebuju od tebe slyšet ,Miluju Tě," Bylo, nebylo... Stop. Ne, nebylo to vůbec pohádkové a těžko se mi věří tomu, že se to na pohádku začíná podobat. Samozřejmě, že nežijeme v pohádce, jak by jsme také mohli. A tak je tu tedy reálná šance...
