Knox vytušil nějakou zradu. V rohu redakční místnosti lokálkářů se všichni reportéři tlačili kolem stolu, kde sedával výtvarník Bob. A co hůř! Když Knox vešel, začali se všichni usmívat. Tenhle hladový úsměv Knox dobře znal - vlci vždy loví ve smečkách.
" No né, " zahalekal rozjařeně MacPhee. " Hrabě Dracula? Neviděls v poslední době Velkou Stopu?"
" Zatrhli ti ten materiál o Batmanovi," spokojeně se na něj šklebil Thompson.
" Zatrhnou každej drek," přitakal MacPhee.
Knox nicméně nebyl ochoten dát se těmhle prašivci z Glóbu odradit. Nasadil úsměv a v odpověď zahlaholil: " Z tohohle kouká Pulitzerova cena, hošové. Jen počkejte!"
" Moment, Knoxi?" to sladce zazpíval kreslíř Bob." Něco bych tu pro tebe měl!"
Přidržel mu před očima kresbu člověka-netopýra. Odporná zubatá tvář hlodavce spočívala na těle muže oděného do společenského obleku. Popisek zněl: "Viděli jste tohoto muže?"
No dobrá, pánové Thompson, MacPhee a spol. patrně mají zato, že se v oddělení dosud nic komičtějšího nepřihodilo. Knox se nenechal vyvést z míry, stále se usmíval. V skrytu duše ovšem doufal, že se vytasí s něčím maličko inteligentnějším.
"Hezoučká kresbička," odvětil," snad jenom na těch hlodákách mohlo být míň krve." Otočil se a odcházel do své kanceláře. Uvnitř už kdosi byl. Zahlédl ji přes sklo - a bylo to opravdu něco!"
Kdyby dokázal udržet na řetězu srdce a hormony, jednalo by se prostě jenom o pár hodin. Jenom! Každé punčochy, v nichž byla jen špetka cti, by byly ochotny zabíjet jen proto, aby si je takové nohy navlékly! Knox přistoupil o krok blíž a prohlédl si i to ostatní, co k ní náleželo. Vůbec to nebylo zlé. Nohama se opírala o psací stůl a pohodlně spočívala v Knoxově otočném křesle. Byla zabraná do četby Glóbu. Pěkná postavička, pěkné šaty, pěkné blond vlasy.
Knox vstoupil do kanceláře. Nedalo mu to, aby nepozdravil slovy: "Ahoj, nohy!"
Klobouk sklouzl dozadu a obličej, který s tím ostatním ve všech ohledech držel krok, se na něj usmál.
" Čtu tady vaše věci, " zpravil ho obličej.
" A já zas ty vaše," nadšeně přisvědčil Knox. Prohlížel si obrovskou brašnu na fotopřístroje, která ležela na rohu stolu. Svítily na ní iniciály V.V.
Nohy se postavily a podávaly mu ruku. Knox se jí chopil. Měla pevný, výmluvný stisk.
" Ahoj," řekla, " jsem Vicki Valeová.
Knox to jméno odněkud znal. Pátral v paměti.
" Vicki Valeová... Vicki Valeová... podívejme," luskl prsty. " Móda, Cosmos - viděl jsem tam vaše věci." Přešel k poněkud důvěrnějšímu tónu. " Poslyšte, nepřišla vy jste mě požádat, abych vám pózoval jako akt...?" Odmlčel se a zvedl obočí: " ... to byste ovšem musela mít pořádně dlouhej objektiv."
" Vlastně," energicky a věcně odpověděla Vicki, jako by tu neuvěřitelně košilatou poznámku vůbec nepronesl, " byla jsem v Corto Maltese. "
Corto Maltese? říkal si v duchu Knox. Ve válečné zóně? To se naprosto nehodilo k těm módním snímkům, které měl před sebou.
Sáhla do brašny a vytáhla útlé desky s fotografiemi - válečnými fotografiemi. Knox je rychle prolistoval. Guerrillové v úkrytu, explodující džíp, vládní vojáci podpalují venkovanům stavení, mrtvá těla naskládaná do hranice jako dříví. Byla to dobrá práce. Vicki neměla strach přiblížit se událostem na dotek. Snímky zachycovaly podoby války a byl v nich skutečný citový náboj.
