Nahlédla dovnitř. Bylo tam na padesát listů papírů plných chemických vzorců a seznam kontaminovaných přípravků.
Jenže v ní už začala hlodat pochybnost a nebylo lehké se jí zbavit.
Vzpomněla si na všechny ty řeči, které se vedly v redakci, na fámy, dohody a spekulace o tom, kdo vlastně Batman ve skutečnosti je a co vskutku zamýšlí. Na první pohled byly ty papíry velice působivé, ale co když se na ně podívá redaktor pro vědu a řekne, že je to celé naprostý nesmysl? Nechtěla slibovat nic, co by nemohla splnit.
"S tím by mohly nastat potíže," řekla nakonec. "Spousta lidí má za to, že vy a Joker pracujete spolu."
Nelichoťte mému nepříteli. Ten člověk je šílenec."
Vicki vzhlédla od papírů: " Někteří říkají totéž o vás."
Batman chvíli mlčel, jako by pro něj byla ta myšlenka zcela nová.
"Kteří?" řekl pak, mnohem tišeji než předtím.
"Dobrá, nedělejme okolky," odpověděla Vicki upřímně. "Nejste úplně normální, že ne?"
Tentokrát zaznělo v Batmanově odpovědi více sebejistot. "Svět, kde žijeme, není normální."
Než promluvil, ustoupil poněkud dozadu. Znovu ho pohltila tma.
Vicki se opět musela ovládnout, aby se nezachvěla. Situace, v níž se nacházela, byla každou minutou podivnější. Co vlastně o Batmanovi ví?
"Proč jste mě sem přivedl?" zeptala se a doufala, že nepostřehne, jak se jí chvěje hlas.
Tušila, že se ve tmě pohnula. Jeho hlas se jí ozval za zády.
<<Lidé tu informaci potřebují."
"Mohl jste ji přece jednoduše poslat," odsekla.
Jako předtím s odpovědí nepospíchal. Vicki se rozhlížela, snažila se zachytit v absolutní tmě nějaký pohyb. Po Batmanovi však nebylo ani vidu ani slechu. Jako by tu zůstala zcela sama, ztracena v nekonečné jeskyni.
"Máte pravdu," řekl jí do ucha.
Zajíkla se. Stál těsně před ní.
"Mohl jsem to poslat," dodal. "Ale je tu ještě cosi."
Vicki měla co dělat, aby utišila dech a dokázala mu odpovědět.
"C -co?" vypravila ze sebe.
"Něco bch chtěl," řekl, "něco, co máte vy?"
Přistoupil o krok blíž. Bezděčně ustoupila. Ohlédla se a viděla, že stojí téměř na samém okraji propasti. Jak se jsem jen dostala?
Navedl ji sem Batman záměrně, aby mu nemihla uniknout?
Pohlédla znovu před sebe. Batman stál těsně u ní. Křečovitě se chytila za halenku.
"Co bych já mohla mít?" hlas jí zněl najednou velice slabě.
Batman jí kolem ramen ovinul svůj plášť.
Cítila se chycená do pasti. Nemohla dýchat. Chtělo se jí vykřiknout.
Objal ji pažemi. To ji trochu uklidnilo. Bylo to zvláštní. V tom objetí, kdosi pod panikou, která se jí zmocnila, cítila paradoxně cosi povědomého, důvěrně známého, dokonce povzbudivého.
Odtáhl paži a rukou v rukavici se jí přiblížil k obličeji. V rukavici se cosi skrývalo, cosi, co pronikavě čpělo. Cítila, jak se jí klíží oči. Ztěžkla jí víčka, už nedokázala udržet otevřené oči. Byl to rajský plyn. Opět se o ni pokusila panika, jenže to už na Vicki padla únava, veliká únava. Batman, jeskyně, ostrovy světla a tmy- to všechno se jí začalo před očima rozplývat.
Poslední, co slyšela, bylo pleskání křídel.
Netopýřích křídel.
Otevřela oči. Okny proudilo sluneční světlo. Byla zpátky u sebe v bytě, ve své ložnici, ve vlastní posteli.
Co tady dělá? Batman, Joker, Netopýří jeskyně - nebyl to všechno jenom sen?
Odhrnula přikrývku a viděla, že na sobě má šaty, které si vzala den předtím.
Nic se jí tedy nezdálo. Musel ji sem nějak dopravit Batman.
Bylo tu však ještě cosi. Vzpomněla si, že to ukryla. Nechtěla, aby to Batman objevil.
Posadila se a sáhla si za halenku. Bylo to pryč.
"Film!" vhrkla. Zaznělo to skoro, jako by klela. "Sebral mi film!"
Co se dá dělat. Chvíli tupě zírala na podlahu na dva obrazce slunečního světla.
Zazvonil telefon.
Natáhla se k nočnímu stolku a zjistila, že se jí dosud točí hlava.
Zvedla sluchátko.
"Ha-haló?" vmáčkla ze sebe.
"Vicki?" ozval se Allie Knox. V hlase mu zněla obava. Není divu- potom, jak se ohlásila. "Jste v pořádku? Nechcete, abych k vám zašel?"
>>Ne," řekla s větší jistotou, než jakou cítila skutečně. Vtom si všimla, že na nočním stolku cosi leží. "Moment, Allie."
Sáhla pro obálku, kterou dostala od Batmana.
"Allie," zeptala se, když se podívala na ciferník budíku, "stihl byste ještě večerní vydání, kdybych vám něco donesla?"
"Tak tak,odpověděl Knox "Hoří to?"
Bůh suď, myslela si Vicki.
"Samozřejmě, hoří to!"
"Jak moc?" vyzvídal Knox.
Zavěsila. Bude lepší mu to dát, než strávit zbytek dne tímhle mátožným blábolením.
"Děsně," řekla si pro sebe. "Děsně to hoří."
Tak další část příběhu je tu, doufám že se vám to bude líbit. Vote nebo komentář by potěšil.
