Another Girl (TMR fanfiction CZ) ✔

32.

(Editováno)

Budí mě vlastní jekot.

 Tváře mám mokré od slz a když se narovnám, zjistím, že Teresa už v místnosti není. Otřu si tváře a pokouším se uklidnit.

Podstata snu mi uniká - zanikají taky detaily. Jediné, co si pořád dovedu docela živě vybavit, je strach - pak taky úzkost, panika a podivná slova o tom... o tom, že jsem jiná?

 Zavrtím nad tím hlavou, opět dokonale zmatená, přesto však vnitřně přesvědčená, že jsem tak obyčejná, jak to jenom jde - což by mě mělo uklidnit, stejně jako to, že v mém pokoji na Place mi v tento moment žádné bezprostřední bezpečí nehrozí. Asi ale nemusím říkat, že to příliš nezabírá a že v momentě, kdy se štrachám z postele ven, mi srdce stále buší jako splašené. 

 Venku je ještě šero, což mě přivádí k závěru, že jsem určitě nemohla zaspat, nicméně brána už je otevřená, když vyjdu ven na Plac. Teresu najdu v kuchyni, kde pomáhá Pánvičkovi se snídaní. Zdravím je jako omámená a rozhlížím se, abych někde našla Newta, protože ale v místnosti není, vyjdu ven před jídelnu a přimhouřím oči do dálky, abych propátrala houpací sítě.

Něčí ruce mě chytají kolem pasu a táhnou za roh domu. ,,Dobré ráno, lásko," zašeptá mi do ucha hlas, díky kterému konečně opadne svíravý pocit, který se mě drží od mého probuzení - roztáhnu pusu do úsměvu a přitisknu ji na jeho rty, jen krátce. Potom se odtáhnu a podívám se na něj.

,,Stalo se něco?" zeptá se mě Newt okamžitě a přejede mi rukou po tváři. Překvapí mě, že mě tak rychle prokoukl, a pokrčím rameny, když si uvědomím, že mu vlastně nemám jak odpovědět.

,,Měla jsem zlej sen," říkám a on chápavě přikyvuje. S úsměvem si ho měřím, když kolem nás prochází Chester a další dva kluci a on se narovnává a odstupuje ode mně, aby snad nepojali podezření, které už stejně mají.

,,Myslím, že už je to fuk," oznámím mu potom. ,,Jakmile se Alby probere, stejně nás oba nechá... já nevím, asi vykastrovat."

Newt se zasměje a ze mě vypadne další myšlenka, která mě v mysli tlačí už delší dobu.

,,Chci ho vidět," vyhrknu a beru ho za ruku. ,,Chci vidět Albyho."

Newt otevře pusu k protestu a já povytáhnu obočí, připravená na výměnu názoru - pak chlapec zakloní hlavu k obloze a vydechne. ,,Existuje něco, co by tě zastavilo?" ptá se a jeho tón už dopředu jasně vypovídá o tom, že odpověď moc dobře zná.

,,Ne," odpovídám popravdě.

,,Myslel jsem si to. V tom případě se ale připrav na další várku nočních můr."

,,Páni," zamrkám na něj v marné snaze se vzpamatovat. ,,Jestli si mě chtěl znejistět, tak se ti to povedlo."

,,Vážně, Lauro," pronese Newt a sevře mou ruku. ,,Nemusíš to dělat. Nikdo tě nebude obviňovat, žes za ním nebyla."

,,Pojď už," přerušuji ho a táhnu ho směrem k marodce. Zastavíme se až před dveřmi dovnitř a já pustím blonďákovu ruku, ačkoliv bych dala cokoliv za to, abych ho mohla pořád držet. Jenže být s Albym v jedné místnosti, třebaže je mimo, a držet za ruku Newta mi připadá dost sebevražedné samo o sobě, nehledě na nervozitu, která mnou cloumá i bez toho.

,,Můžeme?" ptá se Newt a já ve stejný moment klepu a vcházím dovnitř. Okamžitě se zarážím, znovu hledám Newtovu dlaň a je mi fuk, kdo všechno mě uvidí. Pohled, který se mi naskytne, je na mě až příliš velké sousto.