Rok 2023

Začínáme

Obyčejný den.

Filip vstal z postele, a nutno podotknout, že postelí je zde myšlena deka na zemi pod jistým nenápadným stromem. Strom však v tomto příběhu není důležitý. Muž se protáhl, předklonil a rukou si pročísl vlasy.

Byl sám. Už několik týdnů byl docela sám a byl za to velice rád. Od toho momentu, kdy vláda pustila ten sajrajt do měst měl pocit, že na místě, kde nejsou lidé, je v bezpečí. Ještě před rokem by o ničem takovém ani nepřemýšlel, ale věci se seběhly tak rychle, že na jakékoliv myšlení nebyl čas.

Poškrabal se na bradě, kde teď rašilo bujné strniště tvrdých vousů. Měl hlad. Ve svém batohu, který stál před rokem neuvěřitelné peníze jen kvůli znače přišité na přední kapse, našel zbytek bobulí. To bylo vše. Maso neměl už několik týdnů a doopravdy po něm netoužil. Od té doby, co se nedalo maso koupit v supermarketu již naporcované, ještě nepřemýšlel o tom, že by zabil třeba králíka nebo krysu.

S bobulemi nechvátal, v batohu jich měl sotva dvě hrsti a tak je jedl po jedné. Přežvykoval a jejich trpká chuť mu je vracela ze žaludku zpátky do krku. Ovšem bobule byly to jediné, co našel a navíc měl obavu, že brzy je bude brát jako delikatesu. Zima se už blížila. Napovídaly tomu mlhy, které objímaly kopce a plnily údolí. Filip na jednom takovém kopci byl. Na kopci, kde mimo něj byly veliké balvany a pár jehličnatých stromků.

Vzpomněl si, jak když mu bylo teprve čtrnáct let, jezdil se základní školou do Národních parků na exkurze. Tam jim několikrát připomněly, že takovéhle velké balvany na podobná místa nanosil ledovec.. nebo tak nějak to bylo. Filip nebyl nikdy pozorný žák a teď se mu zastesklo po všem co dříve tolik nenáviděl. Po svojí učitelce přírodopisu, která ho tahala za pravý ušní lalůček. Po spolužácích, se kterými vyráběl flusačky a vlaštovky.. ale ti tu nejsou. Jsou mrtví, protože stejně jako tři čtvrtiny populace nepřežily to, čemu se bude za pár let říkat apokalypsa..