Rok 2023

Zmizet

Bylo mu špatně, hrozně špatně. Alice pořád mluvila, ale on jí skoro neslyšel. Tmělo se mu před očima, chtělo se mu zvracet, měl sucho v ústech. Navíc ho příšerně bolela celá hlava. Ležel tam a připadal si jako mrzák, nemohl se ani hnout. Všechno mu bylo jedno. Nohu skoro necítil. Bolela pořád, ale nedokázal to vůbec vnímat. V hlavě měl prázdno, černo, prostě nic.

Přiblížila se k němu ruka s navlhčeným kusem látky. Pořádně to smrdělo, okamžitě ucítil v puse chuť zvratků a už to z něj šlo ven. Nemohl nic dělat. Nebo nechtěl nebo mu to bylo jedno. Alice v dálce mluvila, ale rozumět jí bylo každé několikáté slovo.

„Myslíš... přežije... vážný..."

Otevřel oči. Pořád se nacházeli v oné místnosti, která nebyla o nic vábnější než předtím. Do téhle díry vnikalo světlo jediným otvorem a to malým zamřížovaným okénkem, které bylo vysoko. Sotva by se jím protáhlo malé dítě.

Filip chtěl říct, ať o něj nemají strach, ale ať mu svlaží rty. Ať ho otočí na druhou stranu a že zítra už bude docela určitě fit. Vyšlo z něj jen táhlé zasténání, které okamžitě upoutalo pozornost jak Alice, tak nějakého chlapce se světle hnědými vlasy. Nejspíš Dan.

V mžiku u něj oba byli.

„Vše bude v pořádku." Zazněl uklidňující a něžný hlas, který patřil Alici, ale to už Filip zase omdlel.

Probudil se až o dva dny později. I když jeho zdravotní stav nebyl slavný, on se cítil rozhodně lépe. Dokázal otevřít oči a mírně pohnout tělem. To byl opravdový úspěch. Začal se rozhlížet po místnosti, která je nejspíš nyní jejich domovem. Nacházeli se v obyčejném sklepě, který působil ponuře. Ze stěn kapala voda, všude byla vidět plíseň. Na druhé straně místnosti byla dřevěná lavice, kde seděl Dan i Alice a něco přežvykovali v ústech. Jinak tam nebylo nic.

„Ha, spáč je vzhůru. Tak co? Bolí hlavinka?" Zeptal se Daniel a ukousl trošku chleba.

„Co se mi to...?" Sáhl si znovu opatrně na týl, aby se ujistil, jestli je pořád zraněný. Zabolel i ten lehoučký dotek a tak ucukl rukou.

„Dostals do hlavy. Parádní šlupka. Pak tě sem hodili, vypadals jako mrtvola a tej krve! Hele máš štěstí, že jsi živej." Vysvětlil mu Dan a trošku se napil vody, který byla ve džbánu před ním.

„Proboha Filipe..." Alice hlesla a zatvářila se provinile. „Všechno je to kvůli mně. Prý si mě hledal. Proto tě sem zavřeli. Stejně tak i Dana."

„Proč?" Jediná otázka, kterou ze sebe vypravil. Dělalo mu to trošku potíže.

„Chtěla jsem zachránit lidi. Našla jsem tohle město a vysvětlovala lidem, že umřou, když tady zůstanou. Přemlouvala jsem je, ať jdou se mnou na severní pól. Věřil mi jedině Dan." Kývla směrem k pohlednému hnědovlasému chlapci. Ten zareagoval úsměvem. „Pak mě označili za blázna a vyšinutou a šoupli mě sem, ať prý lidem nemotám hlavu. Že už tak je jich tu jenom pár a já je prý ještě straším. A Dana sem zamkli se mnou. Bárt si podle mě užívá, že má nad městem moc a nechce, aby lidi odsud odešli. Jsme tu zavření už pěkně dlouho. Když jsi mu řekl, že mě znáš, asi se polekal a nechal tě sem taky hodit."

Filip poslouchal Alici, snažil se všechno si dát dohromady. Moc se mu to nedařilo. Rozhodně ale věděl, že Dan se mu nelíbí. To jak se usmíval, když ho Alice zmínila, to jak mluvil...

„Nemůžeme tady zůstat." Namítl, když si vše spojil dohromady.

„Geniální!" Tleskl Dan a ušklíbl se. „My tu chtěli s Alicí zůstat už na furt." Ironický tón, kterým to pronesl se Filipa dotkl a trošku ho vytočil. Před rokem mu bylo jedno, když mu někdo sprostě nadával do obličeje. Teď nemohl Dana vystát za jeho hloupou hlášku.

„Máš plán?" Optala se Alice o dost zdvořileji, ale Danově poznámce se zasmála. To ho dopálilo ještě víc.

„Ne." Pravda byla taková, že měl plán. Byl obyčejný, docela primitivní. Ale neměl nejmenší chuť ho těm dvěma teď říct. Otočil se na druhý bok, zády k oběma a zavřel oči. Všechno ho začínalo štvát.

//Chci všem z Vás, kteří mě sledují a podporují moc poděkovat. Je to pro mě veliká čest vždycky, když si někdo přečte můj příběh. Za každý Váš hlas budu moc ráda. Také mi určitě napište koment, který si s chutí přečtu. Pokud máte nějaké připomínky, neváhejte se ozvat.

Zároveň chci dnešní část věnovat obětem v Paříži a pozůstalým. Vím, že je to malinké a možná hloupé gesto, ale vyjadřuji tím zármutek nad vším, co se v poslední době děje. Opravdu nechci, abychom jednou, ve skutečném roce 2023, museli živořit jako Filip, Alice, Dan a mnoho dalších.