Rok 2023

Prozření

Hlasy. Stál na louce. Slunce svítilo, bylo mu příjemné teplo a navíc měl hřejivý pocit úlevy. Cítil obrovskou lásku. Odněkud z dálky někdo křičel, ale bylo mu to úplně jedno. Soustředil se na tu krásu kolem. Nic ho nebolelo, nic ho netížilo. Pak uviděl v dálce dvě osoby a on cítil, že za nimi musí jít. Při chůzi necítil nohy, skoro se vznášel. Dostal se až k nim a jasně poznal svojí maminku i s otcem.

Oběma to moc slušelo. Vypadali spokojeně, odpočatě. Skoro zářili!

„Filípku, proč se neusmíváš?" Zeptala se jeho maminka a položila mu ruku na rameno. Nic nevážila, ale hřála. Bylo to až příliš příjemné.

„Mam tolik problémů. Nevím co mám dělat, jak to mám udělat. Všechno je jinak než před půl rokem. Skoro nic se ale nezměnilo, chápeš?" Mluvil, ale vlastně nemluvil. Cokoliv si pomyslel přešlo v řeč.

„Já vím, chápu tě zlato. Ale víš, to se tak občas stane, že Bůh musí lidstvu udělit lekci. Navíc, tohle jsme si začali my. Bůh je moc moudrý, on ví, že pro každého přijde jeho čas, v ten nejsprávnější moment." Slyšel matku ve svojí hlavě, viděl, jak krásně září a najednou se mu strašně zastesklo po životě, který mu byl kdysi tak lhostejný.

„Popravdě... chci to vzdát. Já na to asi nemam. Nikdy nebudu hrdina." Filip by tohle nikdy neřekl a netušil proč se to teď stalo.

„To ale přece nesmíš Fílo. Takhle sme tě nechtěli vychovat." Teď se ozval jeho otec. Nezněl přísně, ale smířený s Filipovými slovy rozhodně nebyl.

„Ještě není tvůj čas. Musíš se o pár lidí ještě postarat a dát jim nějakou naději na lepší život. Musíš někomu pomoct. Vzít si život sám, to by bylo hrozně zbabělé. Navíc, ještě zdaleka nepřišel tvůj čas musíš bojovat nejen za sebe, ale za lepší život i pro ostatní." Matka se na Filipa usmála a políbila ho na čelo. Otec jej poplácal po rameni.

Křik, který přicházel odněkud z dálky zněl silněji. Kdežto oba rodiče se vytráceli před očima. Ani louka už nebyla zdaleka tolik zářivá a Filip ucítil bolest v noze. Podíval se na ní a pak zpět na místo, kde oba stáli. Nikdo tam nebyl a on už nebyl na louce.

Těžká bolest hlavy, to teď cítil. Alice na něj mluvila a tlačila mu na hlavu něčím, co nepříjemně studilo. Nejdřív viděl jen rozmazaně, velice špatně se mu otevíraly oči. Ale po chvilce to bylo lepší a on se mohl rozhlédnout kolem. Byl v místnosti, která byla špinavá, vlhká a tmavá. Smrděla zatuchlinou a... ano krví. Obrovská bolest hlavy ho přiměla sáhnout si na ní. Na zátylku nahmatal cosi, co rozhodně nebyla kůže. Něco měkkého a horkého a... proboha. Ucuknul rukou. Na ní měl spoustu krve, o to hůř, že svojí vlastní.

„C-o-..." Nešlo mu ani mluvit měl sucho v ústech, byl dezorientovaný a hlavně vůbec netušil, jak se do téhle situace dostal.

„Přišel k sobě, přišel k sobě!" Zaradoval se známý dívčí hlas. Alice.
„Filipe, Filipe, všechno bude dobrý, všechno bude dobrý. Nehýbej se. Dane, ještě prosím kousek tvojí košile a namoč jí zase do vody!" Alice vyměnila kus látky za čistý a Filip sebou cuknul, když ucítil studený povrch nového obkladu.