Ikarovy sny

Porcelán

Celé dny jsem hleděla do svého snu. Třída ve škole, kde mě nic nezajímalo, se každý den prozařovala čímsi, co mi pokaždé rozbušilo srdce. Vždycky jsem seděla, nehybně, napůl mrtvě, svět okolo mě se ztrácel v mlze myšlenek do chvíle, než se objevila ona. Děvče s krásným úsměvem, ne každému pochopitelným rozumem a vlasy měkce spadajícími skoro až k pasu... Protančila mou mlhou a posadila se na své místo na druhé straně třídy. Nepromluvila na mě. Vlastně mě ve třídě nikdy nikdo nezdravil; proč by ona měla být výjimkou?

Přesto se neproniknutelné ticho mezi mnou a vším okolo jednou protrhlo; po konci poslední hodiny přede mnou na lavici přistál malý útržek papíru a překryl povídku, kterou jsem sice nechtěla nikdy nikomu ukázat, ale psala jsem ji se zaujetím budoucího spisovatele bestsellerů. Zvedla jsem hlavu, abych viděla, kdo se mi chce vysmívat, a zahlédla jsem jen prameny dlouhých vlasů, jak mizí za dveřmi. Skryla jsem papírek v dlani a dopsala větu, abych mohla svůj univerzální sešit zavřít, přičemž se mi samozřejmě vysypaly vložené papíry a než jsem je všechny posbírala, zbyla jsem ve třídě sama.

Uklidnila jsem své splašené srdce jak tím gestem, tak celým dnem v nepohodlném kolektivu, posadila se pohodlněji na školní židli a rozložila onoho pomyslného motýla z papíru, který si jistě jen spletl svou květinu.

Nespletl. Vzkaz byl pro mě; jen pár slov obyčejnou tužkou, která mě ale donutila na dobrou minutu zadržet dech, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Věděla o mě. Všichni ostatní mě ztuhle ignorovali a já jsem se před nimi snažila utíkat, abych alespoň nemusela poslouchat pomluvy na můj vlastní účet, ale tahle krásná bytost, která jako jediná stála za to, abych neprospala celé vyučování, si mě všimla. Ví, že existuji. Normálním lidem by to asi znělo jako výhružka, ale mi se z toho chtělo tančit. Hodila jsem papírek spokojeně do pouzdra, pouzdro do tašky, a zmizela ze školní půdy.

Další dny byly stejné, jako ty předchozí. Mlha, krása, mlha... Život jako ve zlém snu. Jen mé povídky trochu změnily svůj děj... Místo přátelství začaly oplývat láskou. Bylo mi to nejprve k smíchu, ale pak jsem si zvykla i na to, jak často mi všechny postavy umírají, protože v konečném výsledku umírají šťastné. Snila jsem o tom, že si mě jednou taky najde ušlechtilý cit, jenže jsem si toho nepřipadala hodna, nepřipadala jsem si dost člověk. Zato ona... Ach, ona by se mohla tak krásně zamilovat a žít šťastně až do smrti... I princeznovská korunka by jí slušela. Najednou jsem zjistila, že píšu povídky o mě a o ní. Byla jsem z nich nervózní, ale tužka tančila po papíře téměř sama a proto jsem s tím nemohla nic udělat, abych se nemusela vracet do reality. V realitě stála za pohled jen ona... Měkké vlásky, bílá, bezchybná pleť. Občas byla náplní mých písemek, protože znalostí jsem měla málo a ten zbytek mi většinou zmizel z hlavy přesně ve chvíli, kdy zazněl pokyn „Vytáhněte si papíry." Odpovědí na otázky se mi nedostávalo, a tak jsem místo smutnění nad svou vlastní zbytečností sledovala svého anděla, když to snad nikdo nemohl vnímat. A když jsem já o přestávkách ležela s hlavou na lavici, třeba sledovala ona mě... Zbožné mé přání.

Jednoho zimního dopoledne, kdy se celá třída vytratila na oběd, se přitočila k mé lavici. Zvedla jsem oči, abych mohla vražedným pohledem probodnout kohokoli, kdo ruší můj klid a určitě mi chce ublížit, ale z nějakého důvodu se mi nahrnulo horko do tváří a nevydržela jsem se na ni dívat déle než pár sekund. Byla moc krásná pro mé zbytečné oči, pro mé zbytečné já.

„Na," položila na lavici list papíru a na první pohled mi bylo jasné, že kdo ví jak získala jednu stránku mých psaníček. Roztřásly se mi ruce, sevřela hruď. Bude to na internetu. Bude se mi smát. Bude mnou opovrhovat jako ostatní. Můj pesimismus úřadoval vší svou mocí a v tu chvíli jsem si přála prostě se propadnout do země, ale to se naštěstí nestalo. Ještě nedomluvila. „Jak to dopadne? Tristian se asi nebude umět rozhodnout, že? Zmatený anděl," usmála se a já jsem v první chvíli nevěděla, jak reagovat na její zájem.

„Jo, on nikdy neví, co chce," špitla jsem a doufala, že mě jde slyšet, protože mluvení nebyla má silná stránka. Ruce jsem si držela složené v klíně a zarývala si do nich nehty, aby se moc netřásly nebo aby neprovedly nějakou hloupost. Pokud se pohnu, ztrapním se. Určitě.

„Je... Je toho víc? Chtěla bych vědět, jak to dopadne," hlesla i ona už napůl nervózně a já jsem rázně zavrtěla hlavou. Je to můj příběh. Můj svět. Nelezte mi do něj!

„Nedopadne to nijak, píšu jen z nudy. A stejně jsou to jen hlouposti bez hlavy a paty," vymlouvala jsem se.

„Opravdu? I tak bych si to ráda přečetla," pousmála se a už snad všechna moje krev byla jen v obličeji. Proč vlastně? Jsem tak hloupá, všimne si toho a bude to trapas! Sklonila jsem se radši ke své tašce a vyštrachala pár skrčených papírů.

„Tohle je něco jako začátek... Zítra ti možná donesu, co mám dál, ale nespoléhej na mě, jsem zapomnětlivá," hlesla jsem a hlas se mi třásl. Už jsem nevydržela déle její pohled, zašeptala jsem omluvu, zmizela ze třídy a schovala se na záchodě. Opírala jsem se zády o chladnou zeď a snažila se uklidnit své rozbouřené tělo i myšlenky. Proč ji to zajímá? Co plánuje? Nepíšu dost dobře na to, aby to někdo četl prostě jen pro zábavu. Když jsem se vrátila do třídy, už tam nebyla a z lavice se na mě ksichtil tužkou nakreslený malinký smajlík.

Od té doby můj život nebyl tak osamělý. Psala jsem, ona to po mě četla, za což jsem ji ještě víc obdivovala. Pro mě to bylo jako nebe, časem jsme spolu začaly zůstávat ve třídě samy, protože mi se nikam nechtělo a ona potřebovala dočíst kapitolu. Kdo ví, co na tom bylo tak napínavého; mi to tak rozhodně nepřišlo, i když četla mé vlastní dílo. Těšila jsem se alespoň pohledem na ni, na její zaujetí, na její krásu... Když zvedla hlavu, samozřejmě jsem předstírala jakoukoli jinou činnost, ale i tak to bylo fajn. Cítila jsem, že jsem k ní blíž, a to byl pro mě zázrak.

Sbližovaly jsme se pomalu, ale jistě, a to dost zvláštním způsobem. V mém psaní se objevovaly mé názory... Ona si je tak přečetla a občas mi poslala psaníčko se svým názorem. Mlha okolo nás dvou ještě zhoustla úměrně s tím, jak mým očím připadala stále krásnější a krásnější. Nakonec jsme si byly tak blízko, že jsme seděly vedle sebe; ona četla a já jsem studovala její výraz. Doufala jsem, že si všimne, jak její přítomnost mění příběhy a tudíž i mě... Ale kdo ví, neřekla mi to. Zavřela složku s listy a pohlédla na mě.

„Tak tohle jsem nečekala, i když se to už párkrát stalo," řekla a já jsem málem zkameněla. Vážně se se mnou bavila? Takhle vypadá rozhovor? Sklonila jsem nejistě hlavu.

„Jen jestli to dává smysl," povzdechla jsem si pochybovačně, ale ona se tomu jen usmála.

„Samozřejmě že dává. Nikdy to nekončí, to proto tam nemůže být nějaká obyčejná pointa. To se mi na tobě líbí, přemýšlíš jinak než všichni ostatní." Její slova mi opět vehnala všechnu krev do obličeje. Jak to myslela? Nezmohla jsem se na odpověď. Bylo ticho, já jsem hleděla na zem, ona na mě... Než se osud rozhodl, že je čas nekonečné ukončit.

„Co to máš na krku?" optala se na můj řetízek a já jsem málem vyskočila leknutím, když mi odhrnula vlasy bokem a vzala přívěsek do ruky. Neměla jsem jak utéct ani jak se vyhnout otázce, hlava se mi točila nervozitou.

„To je znak upírů... Ano, mám ráda upíry. Ne, nemám ráda Stmívání a podobné hlouposti," vysvětlila jsem svůj názor a tiše prosila snad boha či cokoli, aby se mě nedotkla. Má kůže vibrovala už tou její bezprostřední blízkostí; víc bych neunesla.

„Upíři jsou fajn," přikývla, ale nepouštěla mě. Sekundy se pro mě staly hodinami, její prsty klouzaly po řetízku až k mému krku, nemohla jsem dýchat, zavřela jsem oči... A pak se mě dotkla. Bylo to jako rána bleskem. Moje porcelánová kůže přízraku z mlhy zabolela a objevila se na ní prasklina ne nepodobná té, která se vytvoří na hrníčku, když jej upustíte na zem. Zmateně na mě pohlédla a mně už nezbylo nic, než si povzdechnout.

„Nemůžeš se dotknout něčeho, o čem nic nevíš... Promiň, že to muselo skončit takhle."

Mé já spolu s celou mou existencí se bortilo, prasklina v porcelánu se zvětšovala po celém mém těle přímo před zraky zmatené krásky. Pousmála jsem se jejímu výrazu. Byl to snad můj jediný upřímný projev citu, věděla jsem, že teď už se mi za něj nikdo nebude posmívat.

„Sbohem," hlesla jsem a můj svět se změnil v bílou tmu... Rozletěla jsem se na tisíc kousků.