Ikarovy sny

Krajka na tmě

Procházela jsem setmělým sídlem. Noc mu jen přidávala na kráse, podtrhovala jeho černou barvu a veškeré zdání moci, velikosti, síly... Patřila jsem sem. Mé kroky nešly slyšet, byla jsem lehká jako vánek, a stejně tak lehké mi připadaly i moje červené a černé šatičky plné volánku, nemluvě o plášti s kápí. Ne že by mi mohla být opravdu zima. To jen vládce tohoto sídla nerad vidí, jak tancuji bosá ve sněhu.
Po schodech jsem seběhla a zábradlí mi pomohlo roztočit se v menší piruetě, jakou mi mohla dovolit jen podlaha z černého mramoru. I v té rychlosti jsem měla všechno dokonale pod kontrolou; na mých botkách se neutrhl ani jediný kamínek, nezvrtla jsem si kotník, jak se to lidem stává, a dokonce jsem ladnou otočku dokončila čelem do chodby, kterou jsem se rovnou mohla vydat dál. Dlouho jsem tu nebyla, ačkoli toto místo bylo mým druhým domovem... A cítila jsem neskutečnou zvědavost. Jak asi v zimě vypadají zahrady? Černé růže zdánlivě nikdy neuvadaly – jak budou vypadat v mrazu a sněhu? Chodbu lemovanou abstraktními, ale dost vznešenými obrazy a tmavými závěsy jsem rychle nechala za sebou a přes velký sál mé kroky směřovaly k vratům zámku. Nikde nikdo. Tolik krásného prostoru jen pro mě.
Dveře, jako by nechtěly rušit mou idylu, se navzdory své tíze otevřely neslyšně a stejně tak se za mnou i zavřely. Čerstvý vzduch a zimní vítr mě nemrazil, naopak jsem měla pocit, jako by mi předával svou energii... Na moment jsem zastavila a zavřela oči, abych si ten pocit užila. Mé vnímání bylo neskutečně ostré... Slyšela jsem, jak šustí lehké vločky sněhu, když je vítr ukradl jejich sestrám ležícím na zemi; slyšela jsem i havrany v dálce, kdesi v lese za zahradami. Celé to všechno mi přišlo jako hudba. Jako by se umění stalo světem a existovalo jen pro mne. Každý jednotlivý okamžik bych byla schopná prožívat celou svou bytostí stovky let.
Bylo těžké donutit se k dalšímu kroku. Jen energie v čerstvém větru mi pomohla vytrhnout se z fascinace mým okolím... Udělala jsem krok a otevřela oči. Zahrady byly mírumilovnější, než jaké jsem si je pamatovala... Pod peřinou sněhu se staly pohádkou. Cestičky z oblázků šly vidět jen jemným náznakem, keře růží působily jako ozdoby jedné velké, klidné básně... Měla jsem chuť se rozesmát, ale neudělala jsem to, abych neuváženým zvukem nezkazila sama sobě požitek z atmosféry. Vše se třpytilo. Celé zahrady byly dokonale barevně sladěné... Zimní bílá se nijak nebila s černými doplňky, naopak jim dodávala jakousi magickou třpytivou krásu. Nejradši bych byla, kdyby ani mé stopy ve sněhu nevznikaly a neničily dokonalost... Ale mohla jsem jen doufat, že nesymetrii za mě uklidí vánek.
Poklekla jsem u jedné z růží. Sníh mě příjemně chladil do kolen a keř jako by mi nabízel svůj květ... Lehoučce jsem ho vzala do dlaní a po mé tváři z té nádhery skanula slza stejně třpytivá, jako černá růže zdobená krajkou mrazu a jinovatkou. Dokonalejší předmět jsem snad nikdy neviděla, nikdy neměla v rukou... Ani by mě nenapadlo květ utrhnout, nechala jsem ho být a vstala. Existovalo ještě jedno místo, které jsem tady chtěla vidět... Srdce se mi svíralo při pomyšlení, že bych si zase dlouho nemohla najít čas na návrat sem a právě onu krásu vynechala.
Náznaky cestiček mě přivedly za ohyb sídla. Kdybych pokračovala dál, dostala bych se ke stájím, ale ty mě právě teď tak moc nezajímaly... Mířila jsem k nádhernému, černému altánku. Srdce mi poskočilo... Nejen že byl po poslední katastrofě, na kterou se mi nechtělo vzpomínat, opravený, ale zase byl dokonalou součástí noční zahrady a sníh se okolo něj obtáčel jako deka... Nebyla jsem si jistá, zda-li mám právo do jeho náruče vkročit, ta představa mě rozechvívala. Přesto jsem to udělala. Krok po kroku jsem obešla kulatý mramorový stůl a posadila se na mramorovou lavici s nádhernými ornamenty, kterým zima přidala na lesku... Sevřela jsem si ruku v ruce přitisknutou na hrudi, padala na mě tíseň z přehlcení estetikou tohoto místa. Na mysl my vyplynuly všechny možné vzpomínky a i když byly většinou letní, pohnuly mými city. Až tak, že jsem se neslyšně rozplakala. Nakonec jedna část této nádhery chyběla... Byla jsem tam sama. Osamělý, červený flek na dokonalé malbě. To pomyšlení mě zraňovalo...
Objala jsem si kolena pod bradou a dlouhé hodiny přemýšlela zahalená do svého pláště a s kápí stačenou do čela. Jsem to já? Nejsem to já? A co patří ke které z nás? Nedokázala jsem přijít na dosti uspokojivou odpověď. Po pár hodinám začne zima lézt pod kůži i tvorům, jako jsem já, ale nedokázala jsem se vymanit z osidel osamělé krásy. Než jsem uslyšela hlas. Odtrhla jsem oči od svých poetických představ a uviděla ruku v černé košili. Mužskou ruku. Ruku, která s touhle scénou dokonale ladila. A stejně tak tichý hlas, který mě rozechvěl dalším návalem vzpomínek.

„Malá lady... Půjdeme domů."