Ikarovy sny

Mrakodrap

Zvedla své oči k mrakodrapu, který se tyčil před ní jako ošklivý betonový hranol probíjející se skrz mraky a smog. Řady oken se táhly kamsi nahoru, některé svítily, některé se halily do tmy, ale kdesi tam nahoře ji cosi lákalo. Nejspíš až v nejvyšším patře, tam, kam lidské oči nedohlédnou... Je tam ON.

Ten, který ji stvořil. Ten, který jejímu původnímu liskému já ubral emoce, ovlivnitelnost, veškeré lidské slabosti, aby z ní udělal krásnou valkýru, bojovnici nepřekonatelnou žádným z lidí. Znělo to sice pěkně, ale ona ho za to nenáviděla.

"Luko?" zaslechla za sebou hlas mladého chlapce, který sem šel s ní, jako by se do ní snad zamiloval a nebo bral vážně ty kecy o tom, že by mohl být její parťák. Hloupost... Ona pracuje sama. A ke všemu... Tohle je osobní! Ne a ne, i když tu vlastně strašil z rozkazu ústředí - ať naléhala, jak naléhala, její zachránci ji nenechali jít samotnou, jako by vůbec nebyli schopni pochopit pojem osobní vendeta.

Takhle by to nešlo; Luka se na chlapce ani nepodívala a ačkoli zaslechla, že nabil svou pistoli, nechala ho za zády a vběhla do domu. Takový mladý hlupák bez zkušeností by ji akorát omylem zastřelil, nehodlala se vystavit riziku, že zemře tak hloupou smrtí. Představila si svůj náhrobek, zatímco neúnavně běžela po schodech nahoru, aby se vyhnula jakékoli pasti ve výtahu.

"Zastřelena omylem. Sorry."

Pevně stiskla rty, zakázala si myslet na takové hlouposti a radši se soustředila na svůj cíl a překážky, které ji od něj s největší pravděpodobností dělí. Bylo by hodně naivní myslet si, že hlava podsvětí, pravý pán moderního zla, bude jen tak sedět ve svém mrakodrapu bez jakéhokoli zabezpečení.

Dobře udělala, že byla ve střehu... Nedoběhla ani do pátého patra, když zaslechla svist kulky a uskočila bokem, takže střela se sotva dotkla její kožené bundy a nijak ji nezranila. Luce stačil jediný pohled k určení střelce a jediný ladný pohyb k tomu, aby vytasila svou katanu a zabila jej; nezapomněla ani na druhého strážce, který se snažil skrýt za rohem.

Ustoupila z kaluže krve a rozběhla se dál po schodech vzhůru... Musí konečně zničit zlo, zabít krále falešného nebe!

Takhle se taky jmenovala tato vysoká budova - Falešné nebe. Jak trefný název, Luka věděla, že on měl vždycky smysl pro efekt a detaily, byl trochu melodramatický a dost namyšlený... Myslela na něj, zatímco kosila každého, kdo se objevil v cestě. Jako zázrakem ji nikdo nebyl schopný zasáhnout, i když bodyguardi byli vybaveni opravdu špičkově. Ale pořád měli lidská těla... Luka byla tak o úroveň nad nimi. Ale že by z toho byla šťastná, to se říct nedalo.

Nepočítala patra. Proč taky? Mohla by takhle běžet pár hodin bez toho, aby se zadýchala, a tak se brzy zastavila na jednom z posledních schodů a opřela se zády o stěnu. I když v sebe měla neochvějnou důvěru, její taktické schopnosti jí našeptávaly, že tohle bude asi jediné místo na světě, kam by se neměla bezhlavě vrhnout. Z prostoru za rohem vycházela narudlá záře a pach kouře, snad by to mohlo být peklo, ale i kdyby jejím nepřítelem byl sám ďábel, pomstě nemohlo nic stát v cestě. Pevněji sevřela katanu v ruce a s kamenným výrazem ve tváři vstoupila do místnosti osudu naproti.

Ďábel. Jako by se v ní ozvala bývalá lidskost, zachvěla se, protože muž, proti kterému stála, opravdu vypadal jako vládce pekel. Na holé hlavě se mu odrážela světla ohňů, kouřil doutník, zatímco seděl na trůně úctyhodných rozměrů, jehož opěrky na ruce byly... Byly... Luka polkla.

"Ach ano, zbraní si všímáš hned... Reproduktory," ušklíbl se muž a jeho tvář prozrazovala radost z čirého zla, které mohl šířit. Věděl o ní... Připravil se na to, že přijde. Dívka mu pohlédla do tváře s ledovým klidem, ačkoli vlastně stála tváří v tvář smrti a prohře.

"Chceš mě zabít?" optala se bezbarvým tónem a muž se rozesmál, až jí z toho běhal mráz po zádech. Pořád svírala jílec svého meče; kdyby zaútočila hned, při její rychlosti by to mohla mít za sebou, ale kdo ví proč něčeho takového nebyla schopná, jen stála a propalovala jej pohledem, zatímco on se jí stejným pohledem vysmíval.

"Já? Tebe? Nene, přeci se jen bráním. To ty jsi mě přišla zabít a poslala jsi na věčnost i ty nevinné ubožáky, kteří neuměli ani pořádně střílet."

"Ty jsi jim určil osud."

"Ano," přikývl muž a potáhl si ze svého doutníku. Nešlo poznat, jestli jej víc těší krutost a nebo tahle smradlavá neřest. Pohodlně se rozvaloval na trůně, jako by pár kroků od něj vůbec nestála vojensky upravená dívka se svou katanou připravenou zabíjet. Luka se kousla do rtu a pokusila se vzpamatovat.

"Teď si osud přišel pro tebe."

Jeho nezúčastněný pohleld ji doháněl k šílenství. Bála se ho, ale zároveň zuřila..! Katana se jí třásla v ruce, musí útočit... Teď..! Ne.

"Škoda," pokrčil ďábel rameny a sáhl po tlačítku na boku trůnu, bylo nad slunce jasnější, že to tlačítko spustí reproduktory a zvuk pak Luku navěky smete z povrchu zemského. Jak může zvuk jako zbraň působit na mrakodrap..? Jestli se budova zřítí, zemře mnoho nevinných, kteří ani nemají ponětí o tom, co se na ně chystá. Luka se ale přesto nepohnula... Bylo jí z toho do pláče a právě ten pocit ji šokoval; tohle necítila od svého útlého dětství. Vyděšeně pohlédla na muže, sledovala jeho ruku, jak se dotýká tlačítka, čekala smrt...

A dočkala se. Okolo ní proletěl náboj a zasáhl tu ošklivou, holou hlavu... Bezvládné tělo se zhroutilo z trůnu na zem a barvilo se do ruda. Tohle nemohl přežít. Luka tu scénu pár sekund sledovala, než se donutila vzpamatoval a otočit se. Musela zabít útočníka, který se určitě jen netrefil do její hlavy a omylem zabil svého pána.

Ve dveřích výtahu stál chlapec a s úlevným úsměvem na tváři zamával Luce ještě kouřící pistolí. On? Ale tohle by nemělo být možné... V blikotavém světle výtahu vypadal ještě bledší a slabší než obvykle, ale Luka se mu prostě nedokázala vysmát do tváře jako pokaždé. Nevyznala se sama v sobě, nejdřív si musela připustit, že...

Je konec. Osud své dílo dokonal, našla svůj klid a mohla se věnovat tomu, co dál se svým životem. Nejistě zatasila katanu a pomalým krokem došla do výtahu za svým parťákem, který ji něžně poplácal po rameni a upravil jí její dlouhé světlé vlasy za ucho.

"Skoro jsem se zase netrefil," prohlásil, když se zavíraly kovové dveře a kabina se dala pomalu do pohybu. Luka sledovala svoje ruce od krve a chtěla se smát, opravdu chtěla, ale nejdřív potřebovala říct něco jiného.

"Děkuji."

Mířili dolů a dolů Falešným nebem dva bojovníci, kteří se asi právě stali parťáky ve zbrani, a Luka si uvědomila, že s tím, jak Falešné nebe opouští, nachází svou šanci stát se pravým člověkem. A kdo by v tom mohl být víc nápomocen než trochu nešikovný chlapec.