Ikarovy sny

Setkání na Valentýna

Tančila jsem, ačkoli jsem se ani nepohnula. Jen ty jiskřičky myšlenek mi dělaly dobře na mou malou dušičku. Okolo nebylo slyšet ani hlásku, ani zašustění, jako bych i já sama přestala dýchat, jako by krev v mých žilách přestala proudit. Hudba mi vyplňovala hlavu, zatemňovala rozum, smysl pro realitu a to všechno nereálné okolo. Byla jsem sama.

Tanec je věda, je potřeba znát kroky, ale ačkoli tohle mé hlavě chybí, možná to počítání a vymýšlení mě uklidňovalo. Jako bych byla lehoučká, tančila ve vánku s pramínky temnoty a nechala se jimi unášet. Bylo úplně fuk, co jsem za tvora, bylo fuk, jak moc mi mrznou bosé nohy a bolí mě hlava. Já... Chtěla jsem prostě zmizet. Chtěla jsem mít něco, co by mě odvedlo od světa volajícího o pomoc, něco, u čeho by se z mých slz staly perly a z mých vlasů pavučina. Chtěla jsem, aby se zvedl poryv větru, sebral mne, roztrhal a nechal zavěšenou na stromech. Jenže tady nebylo nic... Ani vítr, ani... Ani já?

Světlo mi bylo dost nepříjemné, nezapadalo do mého snění, a tak jsem se rozhodla s ním něco udělat. Chtěla jsem zhasnout lampičku, ale sklouzla mi ruka a praštila jsem se do postele. Vyhrkly mi z očí slzy. Ne, nebolelo to, jen jsem byla zoufalá z vlastní nešikovnosti a beznadějnosti. V tu chvíli mi nevadilo, pokud bych se neměla už nikdy zvednout, prostě jsem spadla obličejem do polštáře a snažila se ztratit onen hloupý reflex dýchání. Kdybych nedýchala, byla bych lehčí? Dokázala bych se silou vůle odlepit od země? Už tolik let je to pro mne nemožný, vzdálený sen...

Když jsem se napůl propadla do spánku a tím dokázala uklidnit tu hloupou přemíru sebelítosti, zaslechla jsem tichý povzdech. Bylo mi hned jasné, že asi nebudu jediná, kdo by si v tento smutný den rád zatančil a nemá s kým; pohnout jsem se ale nedokázala. Snad jen rty, to by mohlo jít... Musela jsem se pokusit.

"Osud..?" hlesla jsem otázku, která i mně samotné vlastně odpověděla na to, kdo je stejně zoufalý. Vydechla jsem. Snad ten výdech, snad ten tvor, nevím, něco mi pomohlo zvednout se.

A hudba v hlavě neustávala... Tóny klavíru, houslí, vlastně se to nedalo identifikovat.

Nechala jsem se unášet vzduchem jako v náručí mých snů.

"Prokletí," zazněla tichá odpověď. Na to se nedalo nic jiného, jen přikývnout. Přivinula jsem se k tělu, které tam nebylo. Ale kdo ví, byla jsem tam já..? Konečně alespoň nějaký závan vzduchu, trocha pohybu v mrtvém světě. Konečně jsem tančila v proudech myšlenek, nesly mne jako svou královnu, která je opustila a znovu nalezla, houpaly na černočerných vlnách jen s jiskřičkami porozumění.

Měla bych být asi šťastná. Jo, možná to bylo štěstí, možná radost, ale ta slova se mi zdají nepřesná a zavádějící. Ty pocity nejsou z tohoto světa, spíš byly... Byla jsem... Smířená. Důvěřovala jsem každému citu, každé myšlence, každému poryvu větru, který si mne vzal na starost. Dokonce ani nevím, jestli jsem měla otevřené oči, nebo jsem je nechala zavřené a všechno viděla úplně jinak. Záleží na tom? Letěla jsem, tančila, možná plakala.

"Miloval jsem ji. My všichni jsme ji milovali."

Ten šepot byl jako poslední kouzlo. Láska je bolest, láska je smutek, láska je prokletí pro ty, co ji najdou, i pro ty, kterým to nikdy nebude dopřáno. Pustil mě. Najednou byl pryč, kolem mě jen prázdno a vzduch svištěl kolem uší.

Kam zmizelo sklo z okna..?