Dog's Diary (CZ)

Část první: Koupit? Nekoupit?

,,Mamííí!" Kníkne menší dvounožec a zvedá mého bratra ze země. Ten zakňučí ale když ho Aless začne drbat, hned jde vidět jak se mu to líbí. Když zmerčím další osobu, začnu vrtět ocáskem a dožaduju se stejné pozornosti. Když mě ta osoba zvedá do vzduchu a následně ukládá do tepla v náruči, můžu se pominout abych ji olízal celý obličej.

,,No jo, no jo." Směje se ta osoba a já se spokojeně zavrtím. V tu chvíli ta malá osoba pokládá bratříčka na zem a já jdu s ním.

Nespokojeně štěknu an tu osobu a snažím se překročit ohradu, velkou asi půl metru. Nene, to není fér! On byl v tý náruči o pár sekund dýl! Bratříček na mě skáče, kdyby si mě opravdu někdo vzal do náruče a on by zůstal v ohrádce. Zatímco se dvounožci začali dohadovat a mluvit svými hlasy, já se snažil dostat nad bratříčka, vrčet a štěkat, snažil jsem se ho přemoct. Ve dřevínce jsme už zbyli jen my dva a sestřička. První sestřićka už někam utekla a nám se to nedařilo. Ale utekla vždycky s dvounožci, tohle byla má šance! Má!

Studeným čumáčkem se v tu chvíli otřu o zvedací dráp toho menšího dvounožce. Olíznu ji na krčku a ona se zachichotá. ,,Tuťíí!" Vyjekne na osoba a já štěknu. Južiš, to její ječení mi trhá uši! Ale..grh, hezky drbe. Ještě líp než ten velký dvounožec!

Spokojeně se usadím v její náruči a užívám si pozornosti. V tu chvíli mi ale do pusy strkaj něco lahodnýho. Zaknučím a hned se zakousnu do toho lahodného předmětu. Mňam! Tak nejen že uteči s dvounožci ale i dostávám takový mňamky! Bratr a sestra však zavistivě štěknou a zatímco velký dvounožec stále domlouvá, já klesám na zem a ze země je teď zvedána má sestra. Zavrtím ocáskem a čekám kdo z koho. Tohle je jen má šance! Jenže ubíhá minuta, dvě, tři a dvounožci odchází. A v tu chvíli mě popadne takový strach a panika, to jsem nezažil.

Hej! Nechali mě tu! Spletli jste se! Hej! Pobíhám v dřevěné ohrádce , štěkám a vrtím se dokolečka, nešťastně kňučím, naříkám. Přichází ke mě již známý dvounožec. Byl velký, měl pach který tu byl už od mého mládí a furt mi nepomohl jít pryč. Byl to můj vyvolený dvounožec? Tak proč mi nepomáhal? Štěknu ale on mě jen pohladí po zádech, dá mi kousek té lahodné věci a odchází. Jenže já si teď ten piškotek vůbec nevychutnal.

Dvounožci se zatím dohodli, že mě koupí. Já ale v tuhle chvíli vůbec netušil, že za dva týdny se vrátí. A i se mnou.