Dog's Diary (CZ)

První den

Pomalu mě uložili do ohrádky a já hned vyskočil a tlapkami se opřel o vršek stěny. Hele, hej! Tohle podle mě vůbec nebylo fér. Tohle je diskriminace! Nedávejte mě do ohrádky! Ne, ne , ne!

Ohrádka sice byla celkem velká ale tohle prostředí bylo nové, neprozkoumané. Chtěl jsem koumat dál, bylo tu tolik pachů, tolik věcí...! Tlapkama se pomalu odrazím a dopadnu na zem. Očima se rozhlédnu. Pelíšek. Ten jsem znal ze starého domova. Byl normální, byl možná menší než v mém rodném domově ale taky nás tam bylo víc, že. Pak tu byly dvě prázdné misky. Jak smutné. A pak..uh, eh, co to je?

Ťapkami se zastavím těsně před jakousi plastovou podložkou s malým okrajem. Pak jsem se rozpomněl, i tohle nám tam ten starý dvounožec dal. Nikdy jsem to nějak nepochopil, myslím že dvounožci chcou abychom na to vykonávali potřebu ale proč? Je tu tolik místa kam bych mohl dělat loužičky, tak proč tady? To místo přece není nijak zajímavé. Podložku si celou pořádně očmuchám a jdu dál. Hračky. Bylo jich tu docela dost, vau. Víc než tam v té ohrádce předtím a teď se nebudu o hračky s nikým dělit. Hahá! Přejdu k první hračce. Bylo to přetahovadlo. Na konci měla takové látkové střapce. Vypadala moc hezky. Vezmu si ji do tlamičky a s hračkou v tlamě přecházím k druhé.

Tahle hračka byl prozměnu barevný míček na červeném lanku. Nic zajímavého. Jen do míčku tlapkou žduchnu a chcu jít dál ale co to? Míček vydá zvoniví zvuk. Pouštím hračku z tlamičky vedle míčku a znovu do ní žduchnu tlapkou. Byla v ní rolnička! Ten zvuk se mi líbil. Chvilku si s hračkou hraju a jdu dál. Pak už nic moc zajímavého. Oranžový míček, který měl v sobě díry, kam mohu strkat zoubky. Nějaká zvláštní zelená věc ve tvaru klacku. Taky v sobě měla dírky kam se dobře strkaly zoubky. A skvěle se ta hračka kousala. Pak tu byla nějaká zelené věc, ta nic nedělala. A nakonec i tyrkysová kostička, která byla jakoby nastříhaná. A voněla po vanilce, ham ham.

Líbilo se mi to. Líbilo se mi tady. Otočím se na stěnu která mě dělila od okolního světa a nakloním hlavu na stranu. Za ohrádkou mě pozoroval malý a velký dvounožec. K tomu malému jsem měl jakýsi velký vztah, vezl mě při cestě na klíně. Byl moc hodný ale někdy se mnou až moc hýbal. ,,Cony." Ozvalo se a já přiběhl. Na to jsme byl zvyklý už z rodného domova. Na tohle jsem přoběhl. Zafixoval jsem si to, dvounožci to používali za každým povelem. Bylo to asi nějaké kouzelné slůvko, mé jméno, nebo něco takovýho, já nevím. Mě se neptejte.

Chvilku si se mnou hráli, pak mi dali granule. Haha, jídlo! Upřímně, po cestě mi dost vyhládlo. Granulky jsme zhltl jako vlk, pak jsme si lokl vody a chvíli mě nechali po obědě odpočívat. A pak hádejte co? Šli jsme ven!

Všechno bylo nové, hučela auta, byl podvečer takže všude svítila světla. Prošel kolem nás pes. Byl větší a vypadal nebezpečně. Šli se mnou dva dvounožci, ani jeden se ho nebál ale já byl odhodlaný nás tři ochránit. Několikrát na něj varovně štěknu, on ale jako by si mě nevšiml a jdem dál. Nic. Ale procházka byla skvělá. Ale stýskalo se mi. A to docela dost.

Potom jsme se vrátili a mě nechali samotného v ohrádcd. Neměl jsem rád samotu. Chtěl jsem kohokoliv s kým bych se mohl prát, komu bych mohl žužlat ucho. Ale k dvounožcům jsem choval jakousi úctu, nepřišlo mi to správné. Stýskalo se mi po sourozencích, po mamince, po rodném dvounožci. Knučím v ohrádce. Kňučím a kňučím a když se ke mě konečně začne někdo blížit, jen mě pohladí , něco řekne a odejde. Bylo mi smutno. Znovu pronikavě zaknučím. Brečel jsem, plakal jsem ale netekly mi slzy. Ale uvnitř jsem se círil zničeně. Chtěl jsem maminku , bratříčka, sestřičku. 

Zničeně si lehnu do pelechu a smurnýma očima sleduju prázdnou misku a misku s vodou. Neměl jsem žízeň. Ani hlad. Ještě párkrát zakňučím a pak unaveně usnu. 

Tákže! Nová kapitolka je tady :) tentokrát trochu nudnější ale věřím, že vás to od čtění neodradí, pak už to zase bude dobrodružnější, vtipnější atd atd :))

Takže čtěte!!

Love ya! Xoxo