Všichni moji démoni

1. Cruella

Často slýchávám od Andrey různé historky o její matce. Po přečtení této kapitoly snad pochopíte, proč si o ní myslím, že je Cruella...

Z pohledu Andrey Collins

„Andreo! Andreo! Kde zase jsi! Okamžitě sem přijď!" zařvala celým domem máti, až se mi naježily chloupky na těle. Nenáviděla jsem, když na mě takhle řvala, měla jsem toho plné zuby, ale raději jsem je zatla a šla za hlasem.

Moje matka, běhající po kanceláři, jen vřeštěla.

„Okamžitě mi připrav nějaký čaj! Tak ukrutně mě bolí hlava, ježiš marjá! Mně vypadají všechny zuby!" vříškala a vrhala na mě děsivé pohledy, ale mě už se to po osmnácti letech ani nedotklo.

Věděla jsem moc dobře, že jsem zkáza jejího života. Největší chyba. Budižkničemu. Ta holka navíc.

Přešla jsem potichu do kuchyňky nedaleko kanceláře a začala jsem připravovat její obvyklý čaj - jemný bílý, jen přesně minutu lůhovaný. Myslela jsem si, že za mnou nepůjde, ale jak jsem byla bláhová...

„Andreo," objevila se ve dveřích, „o víkendu jedu učit na školu, takže to tu přebereš, budeš mi vyřizovat veškeré vzkazy!" S těmito slovy se otočila a zmizela.

Znenadání se rozezvučil telefon a já již zdálky uslyšela její milý hlas.

„Bože, je jak chameleon,"proběhlo mi hlavou.

Dodělala jsem její čaj a pomalu jsem ho nesla k ní do kanceláře, ale v tom jsem uslyšela hlasy. Přišel nějaký klient, tudíž bylo daleko bezpečnější tam jít teď, než kdy jindy. Před klienty zásadně neztrácela šmrc a šarm, nikdy na mě nekřičela před nimi.

„Matko, tady je tvůj čaj," oznámila jsem společenským hlasem a na tváři jsem si vykouzlila úsměv. Položila jsem na stůl její čaj a usmála jsem se na klienta sedícího v její kožené sedačce.

„Vítám vás! Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení? Kávu? Čaj?" začala jsem obvyklou, již dobře naučenou frází.

Na křesle seděl postarší pán, s milým úsměvem a dokonce kvůli mě vstal a podal mi ruku.

„Pane Beemane, toto je má dcera, Andrea. Andreo, toto je náš nový klient, pan Beeman," představila nás sladkým hlasem máti.

„Ráda vás poznávám, pane Beemane," prohlasila jsem upřímně a přijala jsem jeho nabízenou ruku.

„Potěšení je na mé straně, krásná dámo... Co já bych za to dal, aby moje děti převzali moji firmu, ale všichni se trhli někam do světa. Nyní jsem tu na všechno sám... Musíte dělat svým rodičům velkou radost!" prohlásil a znovu se usadil do křesla.

„Ani nevíš, jak moc se mýlíš," pomyslela jsem si, ale nic jsem neříkala.

Když pan Beeman odmítl občerstvení, vzdálila jsem se. Zalezla jsem do svého koutka, do místa, kde jsem měla laptop, spoustu práce, ale i fotky mých přátelk, které jsem poznala na cestách.

Bože, jak já miluji cestování. Chtěla bych procestovat celičký svět. Chtěla bych zpátky do Kanady a ještě důkladněji procestovat Nová Zéland. Chtěla bych jít učit angličtinu do Mexika a procestovat Columbii a Brazílii. Chtěla bych učit v Číně a objevovat krásy Austrálie...

Moje matka nikdy nechápala, proč tak moc miluji cestování, nikam jsme nikdy nejely. Žádná dovolená, žádné volno. Tedy, vlastně, když mi bylo pět, vzala mě do zoo. Od té doby, nic.

Nechala mě cestovat, ale vždy jsem se musela vrátit. Byla přímo hysterická, když jsem cestovala někde až moc dlouho. Nesnášela, když jsem shledávala jiné země lepší. Nenáviděla jakékoliv moje myšlenky, že bych se přestěhovala... Pryč, daleko od ní.

Chtěla mě vlastní, duši i tělo. Když jsem byla malá, pokoušela se mi vymývat mozek, říkala mi blbosti a strašila mě tím, že mě dá do děcáku, když budu zlobit.

Mojí oporou byla má babička... Když si na ni vzpomenu, hned mám plné oči slz... Proč musela odejít?

V tomto bláznivém světě je mou kotvou, mou jistotou, víra v Boha. Mnohokrát se mi lidé smáli kvůli mé víře, ale já v Něj věřím, vím, že existuje a že netrpím bezdůvodně. Upřímně se pokouším věřit, že na mě někde čeká zasloužené štěstí, že mě někdy někdo bude mít zase rád.

Když mě opustila babička, nikoho jsem neměla. Přepsala na mě svůj dům, za což bych jí měla být neskonale vděčná, ale to zase by nebyla moje matka, kdyby nedělala kvůli tomu potíže. Přišla si okradená, několik měsíců na mě byla ještě víc jako pes. První Vánoce, po babičině smrti, když moje matka měla vánoční večírek, seděla jsem u rozsvíceného stromku a plakala jsem.

Od té doby neslavím Vánoce.

Pokaždé, když na mě moje matka něco shazuje, lituji ji. Myslím si, že je vlastně ve svém životě neskutečně nešťastná, ale proč musí dělat nešťastnou i mě? Proč mě chce vlastnit? Proč mi hatí cokoliv, co mě baví?

„Andreo!" ozve se opět křik a dveře mé komůrky se rozráží.

„Tady jsi! Co tu furt děláš?! Co čumíš!? Ten čaj je už studený, táhni udělat nový! Hrozně mě bolí hlava!" křikla rozzuřeně a vyběhla ven.

Oči se mi zaplnily slzami. Nesmím však plakat. Všimla by si toho a měla by zase nějaké esa v rukávě.

Nemohla jsem se dočkat víkendu, pokaždé, když odjela učit, zvedala si tím ego a na pár dní byla trochu normální. To se však tam nesměla s nikým pohádat. To pak létaly hromy, blesky a já byla hromosvodem.

Nemohu se dočkat, až toto vše skončí.

Budu ráda, když oceníte tuto část hvězdičkou či komentářem.

Victoria