Všichni moji démoni

Prolog

Z pohledu Viktorie Neumann

Podívám se naposledy na hodinky a vidím, že je za pět minut deset hodin. Jsme domluveni s Andreou na desátou hodinu a jak ji znám, vždy přichází naprosto přesně.

Číšník mi zatím přinese menu a vodu a já prohlížím seznam dobrot, na které se mi jen sbíhají sliny.

Nemohu se však plně soustředit, stále musím přemýšlet nad tou neuvěřitelnou bytostí, se kterou mám za chvíli schůzku. Chci ji navrhnout něco, co jsem ještě nikdy neudělala.

Chtěla bych napsat příběh o ní.

Vylákala jsem jí sem se záminkou předání dalšího příběhu k přečtení - ona je ta kouzelnice, co mě vytvořila blog a přinutila mě publikovat na Wattpadu. Ona je tou, co za všechno může - vytáhla mě z mé ulity, nabídla mi pomoc, když mi bylo nejhůř. A to byla naprosto cizí člověk.

Když jsem ji poznala, myslela jsem si, že veselejší osůbky není. Stále měla na rtech zářivý úsměv a i když nebyla jedna z nejštíhlejších, zářila z ní přirozená krása, která se jen tak nevidí. Byla jako diamant, který čekal, až jej někdo obrousí.

Jevila se jako perfektní dívka - jako ta, co má vše. Pocházela z bohaté rodiny, její matka je velmi pracující žena, která by pro své klienty udělala cokoliv na světě. Za dvacet let práce vybudovala naprostý firemní kolos, který řídila úplně sama.

I já sama jsem složila poklonu Andreině matce, ale to jsem doposud neznala celou pravdu.

Od prvního okamžiku mě překvapovala její nezištnost - jak nemyslela na čas, peníze, lásku, radost - vše dávala a víc než na 100%. Brzy jsem poznala, že vlastně jediné, po čem ona sama touží, je trocha té lásky.

Zvedla jsem pohled, když do dveří vešla mladá slečna. Na sobě měla khaki moderní kabát, černé kalhoty a tenisky. Vše bylo sladěné s luxusní černou kabelkou. Ve dveřích sebevědomě prohodila hnědými vlasy a kráčela směrem ke mně. Neusmála se na nikoho, až na mě. Kdyby se na mě nakonec neusmála, utekla bych. V jejím obličeji byla schována taková síla...

Okamžitě jsem vyskočila a silně jsem ji objala. Až po pár měsících po našem seznámení, mi došlo, kolik pro ni znamená objetí, vlastně samotný dotek. Pokaždé úplně roztála, když jsem ji objala. Políbila jsem ji na tvář a posadily jsme se.

Andrea si mezitím sundávala kabát a hned na mě s úsměvem vyhrkla: „Tak co? Máš to pro mě? Ani nevíš, jak moc se těším! O čem to tentokrát je?"

„Je to historický román ze Skotska, snad se ti bude líbit," řekla jsem tajuplně.

„Ohohou! Ty mě napínáš! Moc dobře víš, jak tvoje dílka zbožňuji," prohlásila upřímně a převzala ode mě sešit, který zastrčila do kabelky. Otevřela menu a zahleděla se dovnitř.

Nemohla jsem si nevšimnout jejího formálního postoje - seděla na kraji židle, lokty ji nezasahovaly na stůl, ramena v naprosté rovině. Člověka by normálně všechno bolelo, ale ona byla z hodin etikety tak natrénovaná, že jí to ani nepřišlo.

„Jak ti šlape Wattpad? A co blog? Nemáš nějaké problémy?" zajímala se.

„Jsem moc spokojená, ani nevíš, jak moc jsem ti za vše vděčná. Představ si to, že Ovládán ženou má několik tisíc přečtení!" chlubím se a ona se na mě vesele usměje.

„A to jsi nic s těmi knihami nechtěla dělat, ostudo jedna!" řekla naoko naštvaně, „A teď si vem, že nikdo ještě nečetl Gigola, to je teprve pecka!" pěla ódy.