Všichni moji démoni

2. Zákeřný Amor

Láska je velmi zákeřná... A o této nemoci bude tato kapitola. 

Podívala jsem se s povzdechem do zrcadla a pokoušela jsem se urovnat to hnízdo, které se mi vytvořilo po té divoké noci. Opět se mi zdálo o něm... Nejhorší na tom snu bylo, že vše se s ránem rozplynulo.

Dlouze jsem zívla a sáhla jsem po krému, který jsem používala na pleť. Nevím, jak se to stalo, ale akné se vyhnulo mé pleti doslova oklikou – všichni spolužáci bojovali s akném a já nic. Občas se mi ukázal malinkatý pupínek, který do druhého dne zmizel.

To však asi byla jediná výhoda mého obličeje – propleskla jsem si tváře, které se okamžitě začervenaly a přimhouřila jsem oči.

„Kdybych aspoň měla oči jako třeba Sharon," pomyslela jsem si, ale mávla jsem nad tím rukou. Vyměnila jsem krajkovou noční košilku za vytahanější tričko a kalhoty. Když jsem se podívala na ten kus látky, vybavilo se mi minulé řádění mé matky způsobené právě touto košilkou.

„Vždyť v tom budeš vypadat jako kurva! Kup si třeba takové – je delší, bude pro tebe pohodlnější!"

Matčiny slova ji nedokázala ublížit, moc dobře věděla, že mě nikdo v té košilce neuvidí. Některé ženy si takové kousky látky kupují proto, aby navnadily muže k sexu, ale já nemám koho vnadit – kupuji si je pro sebe, protože si v nich přijdu alespoň trošičku krásná.

Co se týká mužů, neumím to. Možná jsem se narodila bez části mozku, který je potřeba k flirtu.

Jako malá jsem se kamarádila pouze s kluky, nedostala jsem se do kontaktu s ženami. Do školky jsem nechodila, až v první třídě jsem měla čest s prvními dívkami a to byl doslova propadák. Prostě jsem se neuměla bavit o panenkách a dalších dívčích tématech. Milovala jsem sporty, auta a střílečky.

S kluky jsem vždy uměla navázat lepší vztah, ale jedině kamarádský. Když jsem se pokoušela navázat vztah trochu jiný, který jsem viděla v televizi nebo jsem o něm četla, vždy jsem se střetla s odmítnutím.

S dívkami jsem měla vždy složité vztahy – když jsem byla v druhé třídě, napsal mi nějaký John, byl ke mně velmi milý, skvěle se mi s ním psalo. Byla jsem ještě skutečně malá, nechápala jsem, i když mi instinkt říkal, že tu něco nehraje.

Nakonec z toho vykoukla sranda spolužaček ze třídy. Já jim naletěla a slyšela jsem o tom ještě hodně dlouho. Od té doby jsem byla hodně opatrná.

Jak šel čas, pomalu jsem se začínala uzavírat. Když jsem byla v páté třídě opět ošklivě a veřejně odmítnuta, už jsem to nechtěla zkoušet.

Svoji sexualitu jsem si uvědomila velmi brzo, nestydím se za to, že se velmi často miluji s osobou, kterou miluji nejvíc na světě – sama se sebou. I když vypadám nenápadně, spíš tak mateřsky, jak často slýchávám od kamarádů, sex mě láká a řekla bych, že o něm vím snad vše...

Když mi bylo 15 let, byla jsem na gymnáziu, a ostatní spolužačky zažívaly své první sexuální zážitky, já jsem pracovala u matky v kanceláři. Veškerý svůj čas jsem dávala do studia jazyků a snění nad romantickými knížkami. Snila jsem nad fotkami prince Harryho či Williama Levy. Moc dobře jsem věděla, že tyto muže nikdy nepotkám, ale prostě jsem snila o našich setkání, políbcích, dotycích...

Ale ten rok jsem poznala Maxmiliana – Němce, kterého jsem v životě vlastně neviděla nepoznala. Opět jsem se nechala ošálit „kamarádkou", která chodila s jedním Němcem a Max byl jeho kamarád. Už si ani nepamatuji, jak se to stalo, ale nechal mě pozdravovat a pochválil mi můj temperament.

Má duše pookřála – konečně se nějakému muži na mě něco líbilo! Následující dva roky byly absolutně irracionální a hloupé. Chtěla jsem se s ním setkat, dělala jsem pro to vše možné a pak se z toho vyklubalo, že si to celé vymyslela „drahá" kamarádka a tenhle Max mě nikdy nepozdravoval. Prý jen chtěla vidět, jak budu reagovat.

Toto léto jsem ale poznala skutečného muže. Švýcara, který se mi líbil od prvního dne, co jsme se poznali. Jezdili jsme spolu na výlety, objevovali krásy ostrova, slavili jsme spolu mé narozeniny. Jednou jsme se málem políbili, což by byl můj první polibek v životě, ale on na poslední chvíli se odtáhl. Měl své hodnoty, které tvrdě dodržoval – ve Švýcarsku na něj čekala nádherná přítelkyně.

Moc o ni nemluvil, jen poslední týdny, co jsme byly spolu, často o ní zmiňoval. Pokaždé, když jsem se ho dotkla, objala nebo jsme jen byli spolu, často říkal, že jí by se to nelíbilo. Přišlo mi, jako by ho hryzalo svědomí.

Poslední den před odletem, když jsme spolu seděli v baru, ukázal mi její fotku. Každý den se na ni prý díval a i když pět měsíců byl od ní, nikdy ji nepodvedl. Byla skutečně nádherná, v tom okamžiku jsem se podívala na bar, kde bylo připevněno zrcadlo, a pochopila jsem, že s někým takovým nemá smysl soupeřit. A zvlášť když na ni skutečně čekal.

Moje srdce v tom okamžiku bylo skutečně zlomené a ještě více se rozlomilo, když se mnou přestal komunikovat. Vždy jsem se o něj starala, ptala jsem se, jak se má, ale nebyla jsem dotíravá, prostě jsem se jen přátelsky ptala.

Přestal se mnou komunikovat, i když jsme zažili krásné okamžiky, sám se nazýval mým kamarádem. Když jsem si to uvědomila, co to znamená, skutečně jsem plakala – nad svou hloupostí a naivitou. Někdo jako on by přeci nechtěl mít nic společného se mnou.

Nechci říct, že bych zanevřela na muže, pokaždé se s chutí podívám na hezkého muže, ale už jsem ztratila zájem navazovat kontakt. Asi to prostě neumím a už nechci být víc zlomená.

Proto se vždy obléknu a jdu pracovat, tam na tyto myšlenky alespoň na chvíli zapomenu.

Jak to máte vy?

Pokud chcete něco vyřídit Andree, mileráda jí to řeknu!

Vaše Viktoria