My perverse boss

8.

Elisabeth

To byl zatím, ano zatím, nejhorší týden v mém životě.

Celý týden po mě ten bastard pořvával všechny různý úkoly. Neustále byl s něčím nespokojenej. Jednou to byla málo silná káva, po druhý nebyly šanony srovnané podle abecedy.
Pane bože řekněte mi jakej úchyl si srovnává všechno podle abecedy....

Počkejte, nechtě mě přemýšlet...
Jooo, už vím. Můj pošahanej boss.

Neříkám, že nemám ráda pořádek a logický systém, taky mám, ale jenom šanon, který měl být pod písmenem C byl pod písmenem D. Ten magor by kvůli tomu vyhlásil 3. světovou.

Akorát jsem na sebe navlíkla černý úzký jeany s dírama na kolenou k tomu bílý tílko. Vlasy jsem si vyčesala do culíku na temeni hlavy. Řasy jsem zvíraznila řesenkou a rty obtáhla jemným červeným balzámem. V předsíní jsem na nohy nazula modrý vansky, čapla jsem do ruky černou kabelku a vyšla ze dveří.

Cestou za Nicolasem jsem se stavila v mojí oblíbený kavárně a koupila si latté a čokoládové muffin.

Otevřela jsem bílé dveře s číslem 22. Z postele na mě koukaly velké modré oči orámované hustými řasami.
,,Ahojky bratříčku"
,,Nazdárek sestřičko" zakření se na mě. Nico je skvělej brácha.
,,Tak co hrdino jak ti je?" usmála jsem se na něj a sedla si na kraj postele.
,,Až na to, že nemam částečně cit v nohou,tak je mi bezvadně." odpověděl naštvaně.
,,Promiň, ale víš, že mě to zajímá a myslim to úpřímně" vím, že se ho na to zeptá každý tak čtyřikrát, ale já, rodiče a doktor jsme jediní koho to doopravdy zajímá.
,,A teď úpřímně. Jak ti je?" podívala jsem se mu do očí a pozbudivě se usmála.
,,Je mi fajn" odpoví a vyfoukne ze sebe všechen vzduch a pak se rozkašle. Vyděšeně se na něj podívám a už se zvedám, že dojdu pro doktora, ale Nicolasův hlas mě zastaví.
,,Stůj El, je to v pohodě." přesvědčuje mě, ale já na něj nedůvěřivě pohlédnu.
,,Poslední dobou trochu kašlu, ale je to v pohodě." Tak tím mě chlapec moc nepřesvědčil.
,,Doktor o tom ví."
,,To doufám." odpovím mu a sedám si zpátky na postel.
Nicolas je silný , ale vidím, že nemá daleko od toho, aby se rozbrečel.
Rozpřáhla jsem ruce a stiskla jsem ho v obětí.
,,Neboj všechno bude v pohodě. Zase brzo začneš hrát florbal. Všechno bude jak dřív." Pustím ho a pohlédnu na něj.,,Bráško neplač" setřu mu slzu z tváře.
,, Hej, já už nejsem malej. A nebrečím." pozvednu obočí ,,Jen mi něco spadlo do oka" brání se.
Uchechtnu se. Nicolas je fakt neskutečnej.
,,Jasný už seš velkej kluk" pronesu ,,ale stejně si furt můj malej bráška"
A chytnu ho za tváře, jak to dělává teta Mia. Nicolas se zašklebí.
,,Ale plošimtě obloučků malej nechceš doblůtku?" zašišlám na něj. A oba dva dostaneme záchvat smíchu, ale u Nicolase to přejde do záchvatu kašle. Starostlivě si ho prohlídnu. Vůbec se mi to nelíbí.
,,Ale tu dobrůtku bych si dal." odpoví.
,,No jooo, já bych málem zapoměla." a vytáhla jsem z kabelky čokoládový sušenky. Nicolasovi se rozzářily oči a už vytahovat první z papírového pytlíku. Pustil se do ní a spokojeně pochrupoval.

Když jsem odcházela od Nicolase bylo něco po dvanáctý. Sedla jsem do svého milovaného auta vyjela směrem k Dalligtonu.

V Dalligtonu bydlí teta Mia a já jí už hrozně dlouho slibují, že za ní příjezdu a nejvíc se mi stýská po jejích sušenkách. No jo no už zase sušenky, ale ty od tety jsou dost návykový a já mám už delší dobu absťák.
Cesta trvá skoro 2 hodiny, takže si dám hudbu v autě na co nejvyšší hlasitost a jedu vstříc ráji.

Zajela jsem na štěrkovou cestu před dům natřený na starorůžovou barvu.
Vystoupila jsem z auta a z hluboká se nadechla. Vydala jsem se na cestu, která vedla k dřevěným dveřím od domů. Všude kolem byly květiny. Byl konec Srpna a vše bylo krásně barevné. Počkejte to znamená, že budou třešně. Jáj miluju třešne.
Zaklepala jsem na dveře, ale nic se odnikud neozývalo, teda když nepočítáme zpěv ptáků.
Nakoukla jsem do okna, ale tam jsem nikoho neviděla. Šla jsem tedy kolem domu na zahradu. Teta stála u keře a trhala rybíz. Šla jsem jsem pomalu k ní. Už jsem byla asi metr od ní, když mě něco kouslo do nohy. Zaječela jak bolesti tak leknutím. Vystřelila jsem nohu do vzduchu a snažila se setřást tu chlupatou kouli co jsem měla zakousnutou v noze.
,,Jessie, Fuj! Pusť! Ošklivá." Začala na ní pokřikovat teta mezi záchvaty smíchu. Co je tu sakra k smíchu?!
Ten bílej smeták mě pustil a doklusal k tetě. Ublíženě jsem na ní pohlédla.
,,Promiň zlatíčko, to ještě nikdy neudělala. Nevím co to do ní vjelo. Jinak úpně neškodná" a podrbe ten smeták za ušima.
,,Jasně neškodná. Vždyť mě chtěla zabít." vyjíkla jsem.
,,Ale prosim tě, přece to není tak zlý. Pojď, něco ti na to dam." usmála se a šla směrem k domu a já pokulhávala za ní. Přičemž jsem byla stále ve střehu, aby se ta koule nerozhodla, že jí nastačila ta troška krve a chce víc. Tak nevíte co se jí zrodí v tom mozečku.
Teta mi dala na ránu obklad s řepíkem a já si vyhodila nohu na židli.
Vedle mě na gauč vyskočila ta malá krvelačná bestie a já si pro jistotu kousek odsedla.
,,Na dej si." pobídla mě teta. A přesunula ke mně blíž talířek se sušenkami. Vzala jsem si a opatrně jsem pohlédla na kouli vedle mě a když jsem se ujistila, že mi nic nehrozí, tak jsem si celou sušenku nacpala do pusy. Bože to je tak dobrý.
Pak jsem tetě vyprávěla co se všechno stalo za tu dobu co jsme se neviděli. Když jsem jí povídala o velkym, zlym, nebezpečnym(můj šéf) , tak prohlásila ať mu přivezu její sušenky, že si zpraví chuť a nebude tak nepříjemný. Nad tím jsem se uchechtla. No tak jemu bohužel sušenky nepomůžou.

Asi v šest jsem se rozloučila s tetou a jela jsem domů i s krabičkou nebo spíš krabicí s jejíma sušenkami.

------------------------
Tak je to tu nový díl.
Jsem na sebe pyšná, že ho přidáván už dneska.
Tak doufám, že se vám bude líbit :)
Je to taková oddychová kapitola, takže žádný velký vzrůšo, ale i tak
Za každý votes a komentář jsem hrozně ráda :))

Omlouvám se za chyby.

Noemiii