My perverse boss

7.

Elisabeth

Je kolem páté hodiny a já jedu konečně domů. Pořád přemýšlím nad tím jak se mohlo všechno tak posrat.

...............

Sedím v autě a koukám před sebe. Silou vůle nastartuju a jedu směrem k firmě. Celou cestu jsem měla chuť to otočit jet zpátky domů, tam se zavřít a zahrabat se do postele. Ale problémům se musí čelit čelem. Objevil se přede mnou mrakodrap a já jsem zajela do garáží, jako plnohodnotný zaměstnanec firmy Raynolds Company jsem zaparkovala na své místo. Vystoupila jsem z auta a sebevědomým krokem jsem se vydala vstříc recepci.

Šla jsem od výtahu chodbou ke své nové kanceláři, která byla před kanceláři Raynoldse. Vstoupila jsem do své kanceláře a moje oči se zastavily na vysoké postavě co stála u mého stolu.

,,Slečno Robertson , víte kolik je hodin?" otočil se a probodl mě pohledem.
Můj zrak jsem střelila po mých hodinkách na levém zápěstí.
,,Je osm hodin a dvě minuty" odpověděla jsem spěšně.
,,A v kolik tu máte být?"
Bože to je bastard! Nám zpoždění dvě blbý minuty.
,,Osm" odpovím a podívám se mu do očí. Tak pěkný oči a má je takovej debil. To prostě není možný.
,,Výborně, to jsem rád, že to víte."ušklíbnul se,, udělejte mi kafé a pokud možno rychle. Měl jsem ho mít minimálně už patnáct minut na stole." ve dveřích se otočí. ,,Doufám, že aspoň to zvládnete." přeměřil si mě pohledem a zabouchnul za sebou dveře.
Naprosto automaticky můj prostředníček vystřelil naproti dveřím. To je debil. Jak myslel to aspoň? Jaký aspoň? Zná mě teprve asi pět minut. Teda samozřejmě nepočítáme ten lehký úlet.

Lehce jsem zaklepala na dveře a nečekala na vyzvání. Vstoupila jsem s hrnkem v ruce do obrovské kanceláře mého velmi milého a přívětivé ho šéfa.

Ale mám dojem, že to byla přesně ta zásadní chyba. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. To si snad už dělá srandu. On to fakt dělá naschvál. Ten debil se uspokojoval, teda spíš byl uspokojován. Nějaká umělá bloncka měla jeho chloubu zastrčenou až někde v žaludku. Fajn jak chce. Oba mě už zaznamenali. I ta barbie, která vypadala, že je velmi zabraná do práce.

,,Tady je Vaše káva, pane" nasadila jsem falešný úsměv ,,nenechte se rušit." dodala jsem se sarkasmem v hlase a položila hrnek na stůl a vypochodovala jsem si to ven.

Tak z toho je mi dost špatně.
Posadila jsem se na židli za svým stolem a pustila jsem se do předem určené práce.

Den ubíhal naprosto smrtelně pomalým tempem. Po tom co se stalo v ve vedlejší kanceláři se mnou můj milovaný šéf neprohodil moc slov. Ne, že by mi to nějak výrazně vadilo, spíš naopak. Byla jsem šťastná, že nemusím koukat na jeho povýšenej ksicht. Protože bych ho musela asi praštit do jeho pěkné tvářičky. A ta představa byla, sakra, víc než uspokojující.

Po naprosto úmorném ránu, dopoledni, poledni a odpoledni, jsem se celá unavená a lehce rozladěná vyřítila z kanceláře a razila si cestu k mému autu, s kterým se pak dostanu na svobodu z tohohle očistce.

Juhůů vzhůru za svou praštěnou kamarádkou. Dojela jsem k restauraci, kde jsme si daly sraz. Posadila jsem se k předem rezervované mu stolu a čekala jsem až přiřítí postrach jménem Charlotte Hale.

Sedim tu čtvrt hodiny a Lott a nikde. Ona asi neumí hodiny. Nooo tu by si můj bezvadný šéf vychutnal.

Asi za čtyři minuty rozrazila nějaká černovlasá holka dveře a šla ke stolu, u kterého jsem seděla. Plácla sebou na židli naproti mě a zahubila se na mě s pozdravem. Lott? Ta holka je šílená, ale pořád jí to slušelo

,,Koukám, že se ti moje proměna líbí" zakřenila se a pohodila havraní hřívou.
,,J-jo líbí, ale budu si na to muset zvyknout" tak koukám, že dnešní den je prostě plný překvapení.

Při večeři jsem si své drahé přítelkyní postěžovala jaký je můj šéf debil. Lott prohlásila, že je asi malej, jako tam dole a kompenzuje si to na své sexy asistence. To mu jsem se prostě musela smát, ale to nebyl úplně jeho problém, ale to jsem jí říct nemohla.
Když jsem popisovala ranní incident, tak se málem Lott udusila bromborama, které měla k přírodnímu řízku s bylinkami. Tak 10 minut prskala smíchy , takže upoutala víc pozornosti než je potřeba.
Ve chvíli, když ji brambora vypadla s pusy, tak už jsem ani já nezvládla potlačovat smích a smály jsme se společně přes celou restauraci. Naším směrem bylo vysláno pár nenávistných a oprvžených pohledů.
Tak jsme to radši zabalily a vyjely k domovu.

------------
No já tak asi po sto letech přidáván další díl :D

Omlouvá se, ale nebyla moc chuť k tomu psát. No možná jsem byla i trochu líná, ale to se budu snažit napravit :)

Omlouvá se za chyby.

Noemiii