Snowflake [pozastaveno]

3. kapitola

,,Víš co se mi stalo?"

Nemám tušení... ,,co?"

Sundá si kapuci její šedé mikiny a.. vyjeveně na ní civím. Vlasy má u konečků zelené.
,,Ty sis je obarvila? To mi to teda říkáš brzo!" odvětím jí ironicky.
,, To samo, od dnešního rána! Vstanu z postele, kouknu do zrcadla a div že nevyšílim! Hlavu už jsem si myla dvakrát, ale je to pořád stejný!" vykřikne a vpadne mi do náruče, já jí chytím a ona začne brečet. Peura! Napadne mě první a jediné možné vysvětlení.
,,Ššš, to bude dobrý," začnu ji utěšovat ,,snad ti to někdy zmizí..." Nevím jak jí to mám říct. Nejlepší asi bude počkat než se uklidní, a pak si nějak ověřím, jestli je to skutečně pravda.

Za deset minut už je vše ok, a tak se vrháme do laborky. Za chvíli je za pomoci Laury všechno hotové, a tak si už jen tak povídáme. Laura je pořád taková nesvá, ale vůbec se jí nedivím. Před rokem se mi to přece taky stalo. 

To bylo vloni na podzim. Foukal tenkrát silný vítr, hnědo červené listí padalo z větví stromů. Já jsem byla doma a seděla u úkolů. Vlasy volně rozpuštěné mi splývaly po stranách obličeje až na stůl. Najednou mi začala být hrozná zima. Zvedla jsem hlavu od francoužštiny, kterou jsem si snažila vtlouct do hlavy neustálým šeptáním. V tu chvíli jsem dostala takový zvláštní pocit odhodlání, strachu, smutku...
Zhluboka se nadechnu a prudce vydechnu. Vlasy mi začaly od konečků modrat. Modrat, pomalu, ale jistě, barvou světle modrou, až skoro tyrkysovou. Zastavily se těsně pod mými dlouhými náušnicemi. Z ničeho nic mne rozbolela hlava ostrou bolestí. Pevně jsem zavřela oči a zasténala. A pak... po bolesti nebylo ani památky. Vlastně bylo, vlasy zůstaly stejně modré.

Podívám se znovu na Lauřiny vlasy. Světle zelená... (Viz foto nahoře)  ... To by mohla být rostlinná Peura. Moc peur neznám, vlastně žádnou, jen mi o nich táta říkal a pak bezdůvodně zmizel když mi bylo 6.
Koukne se na mě svýma zelenýma očima -tak počkat! Vždyť je měla vždycky modré!- a zaskočeně se do nich zahledím.
,,Co na mě pořád tak civíš!" vyšťekne ,,To jsem tak moc jiná?" No jo no, slečna Laura a její změny nálad... Natáhnu se pro zrcádko na noční stolek a podám jí ho.
,,Koukni se sama, celkem ti to sluší." Pokusím se o úsměv, ale vsadím se že to vypadalo jako škleb.
Jakmile spatří svůj odraz v zrcadle, rozšíří zorničky a zbledne. Takovouhle reakci jsem u ní ještě neviděla, a to se známe sakra dlouho. Zatne zuby a zamrká aby zaplašila další nával slz. Pak ke mě vzhlédne s prosebným výrazem a já přikývnu. Obejme mě s hlavou položenou na mém rameni. Po chvíli se odtáhne a zašeptá ,,díky, ale stejně vypadám strašně..."
,,Ale nevypadáš, jen si na sebe musíš zvyknout. Jsi hezčí než předevčírem, vážně." Významně se na ni podívám aby věděla že to myslím doopravdy. ,,Myslím že na Maxe tak uděláš dojem, vypadá jako člověk který má rád změny." Maxmilian je jeden z nejhezčích lidí na škole, ale rozhodně není nejoblíbenější, což bylo neobvyklé. Spoustu holek by s ním chtělo chodit, i když se o něm nic moc neví. Sedí věčně v zadních lavicích a kouká z oken nebo kreslí. Prý je to skrytý talent, ale nechce nám ostatním nic ukázat. Je prostě divnej. Ale Laura ho evidentně vidí jinak a tak jí neberu ty její bludné představy.
,,To myslíš vážně?" V očích se jí zablýsknou jiskřičky naděje.
,,No jasně tak mi pak povíš jestli se na tebe alespoň podíval" mrknu jedním okem směrem k ní a ona se zakření.
Pokud jde o mě, jsem ten typ holky co si radši čte než aby projížděla Facebook, hodiny četla trapné statusy a sledovala fotky s popisky co dávají smysl jen člověku který tam tu fotografii -většinou mizerné kvality- přidal. Já radši zalezu pod deku, uvařím si jahodový čaj a přečtu si nějakou fakt dobrou knížku, třeba Hunger games. (Napadá mě momentálně spoustu skvělých knih, ale tuhle znají snad všichni nebo ne?)
Chvíli ještě kecáme o různých blbostech a najednou je šest hodin. Má kamarádka vyhrkne: ,,V šest deset mi jede bus, to nestihnu!" Vyletí z pokoje, málem se přerazí, v rychlosti se rozloučí s mojí mamkou a já za ní pospíchám abych ji stihla alespoň obejmout a říct jí že dnešek byl fajn. Jo, i tohle je Laura. Nedává moc pozor na čas a pak utíká jak splašená aby tu danou věc stihla. Usměju se, když nad tím přemýšlím.
Přemístím se zpět do mého království na postel, tam si lehnu, koukám do stropu. Slyším tikání nástěnných hodin. Zavírají se mi oči v tom světle žárovek zakomponovaných do různých klikyháků. Myslím na Lauru. Ona je stejná jako já. Co umím já? Zmrazit, možná zabít. Co umí ona? Nevím. Musím to zjistit. A to rychle, než se začnou její schopnosti vyvíjet.  Nebo co když schopnosti žádné nemá? Může to tak být? Začínám se do toho pěkně zamotávat, čím víc o tom uvažuji, tím víc se nachází nejasností. Vždyť já o sobě vlastně nic nevím! Dávám si cíle: zaprvé, zjistit něco o sobě. Zadruhé, zjistit něco o Lauře. Třeba když spolu něco podnikneme, zjistíme toho o sobě víc. Společně na to přijdeme. Prostě musíme.

A já si dávám za cíl vydat tuhle kapitolu :) snad si to někdo přečte :D jinak jsem momentálně asi 815-tá ve fantasy, to teda nevím jak jsem se tam mohla dostat když to stejně nikdo nečte ale děkuju vám moc :* prosím zanechte tu hvězdičku abych věděla kolik to čte zhruba lidí. Děkuju vám!! :) ♡