Otrok budoucnosti

Den 131.

Probuzení v kovovém pokoji, spíše připomínající celu než můj domov, nebylo opět zrovna příjemné ,ale bohužel se s tím nic udělat nedalo. Promnul jsem si oči a vstal jsem z postele. Podíval jsem se do zrcadla. ,,Ach, můj vzhled se o nic nezlepšil" řekl jsem si pro sebe, sáhl jsem si na zadní část krku a nahmatal jsem svůj čip ,,Ach, stále tam je. Stále jsem otrokem." Omyl jsem si obličej, abych se trochu probudil a odebral jsem se ke skříni s oblečením, vytáhl jsem první věc, kterou jsem uviděl a oblékl jsem se. "CRRRRRR", zazvonil alarm, který spíše připomínal zvuk cirkulové pily, která se právě marně snažila prořezat kusem ocelového trámu a otevřeli se dveře od mého "pokoje". ,,CHARLES BROWN!" ,,ZDE!". ,,PATRICIA CHAPLIN!" ,,ZDE!". Hlavní komandantka kontrolovala docházku lidí u cel, které nesměli být nazývány celami, ale pokoji a pokud se někdo opozdil s přístupem před "pokoj" byl zmlácen a udělen do speciálního zařízení, o kterém téměř nikdo kromě těch, co to zažily nevěděli vůbec nic a ti, kteří něco věděli museli mlčet jinak byly zabiti. ,,MARCUS BRAD!",,ZDE!", odpověděl jsem hlavní komandantce a sledoval jak pokračovala dále ve vyvolání. ,,MARILYN ANDREW!" Nestál před celou a pouhý pohled komandantky na ochranku stačil k tomu, aby dotyčného vyvedli z cely, před ostatními zbili a odtáhli pryč. Oddechl jsem si, že jsem to ještě nezažil a doufal jsem, že ani nezažiju a komandantka finálně zavelela. ,,ODDÍL JEDNA PŮJDE DO DOLŮ ČÍSLO 16! ODDÍL DVĚ PŮJDE DO VÝROBNÍCH DÍLEN V OSMÉM POSCHODÍ! A ODDÍL TŘI MÁ DNES VÝJIMEČNĚ VOLNO A BUDE SE ZDRŽOVAT POUZE VE VENKOVNÍCH PROSTORECH!" Všichni zařvali ,,ANO, VELITELI!" a já jako člen prvního oddílu se svými spoluotroky vydal do dolů.

Po projití všech ostatních stanic jsme došli do dolů číslo 16. Doly číslo 16 byly jedny z nejnebezpečnějších dolů v celém komplexu a těžilo se zde Platinium, které sloužilo k vyrábění lepších zbraní a ke ztužování konstrukcí. V tomto světě už to byla jedna z nejhlavnějších surovin jako před sta lety uhlí nebo železo. Bylo zde dolů hodně. Některé byly na uhlí, na obyčejné železo nebo na uran a na již zmiňované Platinium. Těžbu této suroviny jsem rád neměl, protože to bylo neskutečně obtížné a těžby trvala strašně dlouhou dobu. Postavili jsme se do řady a velitel sektoru 2 zkontroloval přítomnost a přidělil nám služby. Dostal jsem službu na 10 hodin těžení a opracovávání Platinia a byl jsem za to rád, protože ostatní schytali například 15 nebo 18 hodin těžby. ,,MAKEJTE, CHÁTRO!" Zařval velitel a s elektronickým bičem stál za námi a sledoval každý náš pohyb. Při každém pohybu, který neměl nic společného s prací schytal každý z otroků ránu do zad bičem a při stálém porušování pravidel byl zbit, odveden a na další dny mu byla přidělena dvojnásobná práce. Tato věc se stávala málokdy, ale když už se stala, bylo peklo už jen přihlížet. Po pěti hodinách jsem byl nucen vykonat potřebu a tak jsem se vrchního Velitele zeptal, zda mohu opustit areál a odskočit si.

Udělil mi povolení a já odešel. ,,Kurva, tohle je peklo!" řekl jsem si pro sebe v koupelně a kouknul jsem se do zrcadla ,,Ach, vypadám stále hůř a hůř" zamumlal jsem a vyšel jsem a vrátil jsem se do práce. Ano, byla šance utéct, ale nešlo to. Spoustu lidí se o to pokoušelo, ale byl tu problém. Čip na našich krcích byl naprogramovaný, tak že když někdo přešel hranici celé stanice byl usmrcen přímím elektrickým impulzem to mozku. Tento čip neměl ale tuto jedinou funkci. Přišel jsem na lokalizátor a na jistý program v čipu, který dokáže čip vyřadit, ale vyvolá strašnou bolest po celém těle. Tím pádem, ano. Byla tu šance na útěk, přepnout miniaturní spínač na čipu a zažít neskutečná muka a i s tím přejít hranici. Za hranicí se totiž čip vypojí sám od sebe když je neaktivovaný, ale když je aktivovaný zabije osobu a poté se odpojí. To s tím, že se odpojí sám je pouze má hypotéza, takže to nemám nijak potvrzené. Proto ve mě koluje strach něco takového vyzkoušet. Zatím jsem odpracoval 9 hodin své práce a celý zpocený jsem si pokleknul a okamžitě jsem schytal silnou ránu bičem. Slabě jsem zaskučel a za pocitu tekoucí krve po mých zádech jsem stěží pracoval dál. Odbil alarm, který značil pro mě a ostatní konec desetihodinové šichty a všichni celý utrápení jsme odešli do sprch.

Sprchy byly jedna z věcí, které byly na této stanici dobré. Naštěstí byly oddělené takže každý měl svou vlastní kabinku se sprchou. Pořád jsem si na moderní věci jako bylo automatické dávkování mýdla nebo vody nebo na roboty, kteří vám podali ručník až pod nos nedokázal zvyknout, i když je to dlouhá doba, co tohle ještě nebylo. Voda, která stékala po mých zádech štípala na místě rány od biče. Umyl jsem se a zařadil jsem se k ostatním otrokům do řady před velitele druhého sektoru a ten přikázal okamžité opuštění dolů a okamžitý návrat do "pokojů". Všichni poslušně včetně mě jsme šli jako ovečky do našich cel.

Když jsem přišel do své cely, sedl jsem si na postel a začal jsem si psát do svého elektronického deníčku. Fungovalo to jako normální deník, ale nepsalo se normální propiskou, nýbrž speciálním perem, které psalo vše rychleji,čitelněji a bez námahy. Ve své podstatě samo. Neměl jsem tyto nové technologie rád, protože díky těmto technologiím, které se poté rozvinuly do vyšších kategorií umožňovali právě naše věznění v této stanici. Zazvonil Alarm, který odzvonil konec 12 hodinové šichty pro ostatní otroky v dolu, v továrně a ohlásil taky okamžité opuštění venkovních prostorů a návrat do cel.

Když se všichni vrátily bylo obvyklou rutinou, to, že se opět každý postavil před cely a hlavní komandantka našeho okrsku musela provést kontrolu docházky. Opět pokud se někdo opozdil, následovalo to samé jako ráno. Všichni stály před "pokoji" a sledovali, kdy se otevřou spodní dveře a to z toho důvodu, že se každý večer vraceli ti "hříšníci", kteří se opozdili z toho speciálního zařízení, o kterém nikdo nevěděl o co se vlastně jedná. Všichni napjatě sledovali jen ty dveře, když v tom se rozletěli a stráže téměř nesli Marilyna Andrewa do jeho cely, protože už od pohledu nebyl schopný pohybu a byl zničený a zmožený. Strašně by mě zajímalo, co to zařízení je, ale opět nemám odvahu to zkusit a nechat se tam zavřít. Hlavní komandantka zkontrolovala docházku a dnes pro jednou byli všichni nastoupeni v pozoru před "pokoji" , takže nebylo nutné někoho odvádět. Všichni zašli do cel a ti se zavřeli na zámek, který se neotevřel dřív, jak v sedm hodin ráno. Poté už jen v noci byl slyšet příchod ostatních pracujících kteří museli otročit 15 a 20 hodin a hlučný, kovový zámek na dveřích od cel.