Otrok budoucnosti

Den 146 - Boj

Jako každé ráno jsem vstal, umyl jsem se a vyšel jsem před svou celu. Vše vypadalo normálně a nikdo netušil co může přijít potom. Nikdo se nestresoval, v davu panovala poměrně dobrá nálada a i hlavní komandantka byla ten den o něco méně krutá než obvykle. Práce na dnešek byly rozděleny mezi první a třetí skupinu, v mém okresku a moje druhá skupina měla tento den volno ve venkovních prostorech areálu. Venku to bylo úžasné, až na pohled za zdi, na téměř již zničený svět bez zvěře a jakýchkoliv náznaků života. Lidé sice žili v budoucnosti, ale bohužel se podle toho stále neuměli chovat. Jejich činy spočívali jen ve využití ostatních forem života k jejich prospěchu. Proto se začali stavět tyto stanice, ve kterých lidé otročili. Lidé stále zotročovali i vlastní rasu ke svému vlastnímu prospěchu a to nebylo zdaleka všechno. Pohled z venku na sta metrů dlouhé věže naší stanice byl taktéž úžasný, ale po uvědomění, že celý tento komplex funguje pouze na utrpení ostatních a na jejich bolest, okamžitě každému zrušil úsměv na tváři

. Já a moje skupina dalších třiceti lidí jsme sedli na lavice ve venkovních prostorách, a nikdo neřekl ani slovo. Každý jen tupě zíral pod sebe, a nebo na druhé a čekal, co se bude dít. Tak to probíhalo většinou. Nikomu se nic moc říkat nechtělo. Každý byl rád, že má chvilku odpočinku, a že nemusí makat v dolech, nebo v továrnách. Ve venkovních prostorách bylo dalších pár skupin z jiných sektorů, které také dostaly povolení k odpočinku ve venkovních prostorách, a jejich způsob trávení času, byl podobný jako ten náš. Nikdo toho nic moc nenapovídal. Bylo sice venku hřiště na basketball, který ale již také nikdo nehrál. Je to hra minulosti a tato její "zlepšená" elektronická verze nebyla o nic lepší. Ani jsem se ostatním nedivil, že se jim hrát nechtělo, protože hrát si po těch mukách, které zažíváme každý den v továrnách a dolech, nám moc dobré nálady na hry nezanechalo.

Nudilo mě tam jen tak sedět a nic nedělat. Postavil jsem se, a začal jsem se procházet po tom obrovském areálu, ve kterém bylo téměř mrtvo, až na pár mlčky sedících skupin na lavicích. Zastavil jsem se u asi 9 metrů vysokého, kovového a nejméně metr širokého elektrického plotu, a koukal skrz něj do dálky na ten zubožený svět. ,,Jak se tohle mohlo za těch pár let stát?" Na dohled nebyla téměř žádná příroda. Stromy nikde, zvířata nikde, pouze vyprahlá poušť plná prasklin v zemi od žhnoucího slunce, které tuto krajinu vysoušelo čím dál více. Budoucnost nebyla nic hezkého. Vážně to za to nestálo. Všechny ty přístroje a různé vymoženosti. K čemu jim to je když nemají přírodu? Místa kde žijí zvířata jsou pouze malá a podle toho, co vím je jen málo míst na pevnině, na kterých žijí. Jediná místa, která zůstala poměrně nedotčená byly oceány a moře. Aspoň tato skutečnost mě těšila, bohužel to je málo.

Otřepal jsem se a odvrátil jsem svou mysl od těchto myšlenek, a dal jsem se na cestu zpět ke své skupině. Po cestě jsem sledoval ostatní skupiny jak mlčky sedí a čekal jsem, že aspoň jeden promluví, ale to se nestalo. Všichni jen seděli a jak mrtví zírali do dálky. Došel jsem ke své skupině, sedl jsem si k nim a zeptal jsem se ,,Co to s náma je? Takhle to na začátku nebylo. Ano jsme otroci, ale musíme si najít něco, co by nám pomohlo." Chvíli se neozval ani hlásek, když v tom Charles Brown řekl ,,Ale co? Co by nám pomohlo? Nic nemáme. Jediné co děláme každý den je, že pracujeme a dřeme se do bezvědomí. Není tady žádná pomoc". ,,Ale je" odpověděl jsem a naznačil jsem mu ať už mlčí. Opět každý tiše seděl a téměř nikdo nehnul ani brvou. Ano bohužel takto to probíhalo kolikrát celých 12 hodin našeho volna ve venkovních prostorech.

Na hodinách odbila šestá hodina našeho volna a já už toho měl dost. Zvedl jsem se a rozběhnul jsem se na druhou stranu areálu. Byla to štreka, protože celý venkovní areál byl obrovský, ale i tak jsem utíkal a nezastavoval jsem se. U běhu se mi dobře přemýšlelo, tak jsem si myslel, že nějaký čas budu mít na to, abych naplánoval útěk, když v tom se ozval výbuch. Z jednoho z vrchních pater budovy, která patřila k továrnímu sektoru 6, do kterého jsem patřil zrovna já se začal valit dým, a v budově se objevila díra. Marně jsem sledoval co by se tam mohlo dít, jelikož to celé bylo v nedohlednu, ale zpozoroval jsem, že všechny skupiny ve venkovních prostorech zbystřily a vstaly a s údivem sledovaly co se to děje. Když najednou z díry kdosi vyskočil a letěl neuvěřitelnou rychlostí dolů, a dopadl k nám do venkovních prostorů. Nezbyl po něm pomalu ani mastný flek. Dál jsem sledoval dění nahoře a i když jsem toho moc neviděl, odvodil jsem si, že jde o boj. V chvílích jsem postřehl, že se v místě pohybují obrněné jednotky DMS. ,,Co tam sakra dělají tihle?" Řekl jsem si pro sebe, protože jednotky DMS přicházely na scénu jen v případě nejvyššího ohrožení. Vchod do budovy nehlídali momentálně stráže, protože se nejspíše všichni museli přesunout do prostoru kde došlo k výbuchu. Rozběhl jsem se a zmizel všem ostatním uvnitř budovy.

Doběhl jsem ke schodům a začal jsem vybíhat nahoru. Slyšel jsem zvuky střelby a řev nejspíše zraněných vojáků a otroků. Když jsem se přiblížil onomu místu, zastavil jsem se a zkusil jsem se připlížit ke dveřím a nakouknout dovnitř. Nakoukl jsem a to, co jsem uviděl bych nikdy nečekal, že uvidím. Marilyn Andrew a pár dalších otroků se snažili zbraněmi, které někde ukradli zastavit ozbrojené síly DMS. Nemožný úkol. Nemohlo se jim to podařit. Už předem byly mrtví, když v tom Marilyn vyhodil oproti DMSákům bombu, která vybuchla při dopadu na zem a všechny poblíž stojící DMSáky roztrhala na kusy, a vyrazila dveře u kterých jsem stál a taktak jsem stihl uhnout.

Otřepal jsem se z toho hlasitého výbuchu a opět jsem se podíval dovnitř, kam se nahrnuli další DMSáci a pokoušeli se Marilyna zastavit. Byla to neskutečná podívaná a nejpozoruhodnější byl Marilynův chtíč vyhrát a osvobodit se z tohoto pekla. Mezi střelbou jsem zaslechl křídla vrtulníku a do díry v budově se vřítili další vojáci DMS spolu s hlavní Komandantkou sektoru 6, která okamžitě přímými ranami do hlavy odrovnala čtyři Marilynovy pomocníky. Zůstal tam sám a už neměl na výběr. Postavil se a prostřelil si hlavu. Odklonil jsem zrak od té hnusné podívané, protože jsem netoužil vidět jeho mozek ven z hlavy. Marilyn dopadl na zem do kaluže krve, ozbrojené jednotky složily zbraně. Věděl jsem, že by byl problém kdyby mě v těch místech někdo viděl, a tak jsem okamžitě seběhl schody a vrátil jsem se zpět do venkovních prostor.

Venku všichni byli jako na jehlách. Nikdo ani nedutal a každý pozoroval pouze tu jednu díru v konstrukci budovy. Vrátil jsem se k nim a díval se s nimi. Ozbrojené síly DMS nastoupily do vrtulníku společně s hlavní komandantkou a odletěli na jejich stanoviště. Z rozhlasu se ozvalo ,,PRO VŠECHNY OTROKY V SEKTORU 6: OKAMŽITĚ SE NAVRAŤTE DO VAŠICH CEL. SPOŽDĚNÍ NEBUDE TOLEROVÁNO!" Zopakovalo se to třikrát, a všichni jsme se rozběhli ke dveřím, a vrátili se do našich cel.