Otrok budoucnosti

Den 158. - Spravedlnost

Den 158. - Spravedlnost

Poslední dobou už bylo všechno v pořádku. Nikdo už neřešil předešlé události a každý se spíše víc soustředil na to jak neumřít. Za těch pár dní padlo spousty mých přátel. Ať už na přepracování, či vykrvácení a to byly ty nejběžnější smrti. Úmrtí nebylo málo a to, že se těla ani nepohřbívala a byla pouze odhozena a později spálena bylo ještě odpornější než samotný způsob smrti. Nešlo ani tak o to, že by těla měla být přepravena rodině, protože rodina zesnulého byla na devadesát pět procent mrtvá a když ne, tak by jistě nebyla ráda, že člen jejich rodiny zemřel na někdy vážně strašné následky. Člověk by si pomyslel, co toto může dělat za stvůry, ale bohužel tohle byla realita se kterou se každý zde a ve světě musel poprat.

Vážně jsem nenáviděl tuto denní rutinu. Každý den vstát a stále to samé. Před celou, rozdělení prací a nebo volno, makat a dřít jak kůň a potom jít zpět do své cely. Nikdy jsem nic nenáviděl víc. ,,Něco bych s tím měl udělat" Řekl jsem si toho stopadesátého osmého rána, když jsem se probouzel z hlubokého spánku sedíc na posteli. ,,Ale co? Nechat se odvést do toho zařízení a nechat se mučit a prozkoumat to? A nebo se pokusit utéct?" Bál jsem se toho i toho. Obojí mohlo vést k jisté smrti a to je věc kterou jsem vážně nechtěl. Mým snem bylo změnit svět k lepšímu, zbavit lidstvo a ostatní otroky utrpení a nadvlády tyranů a jako mrtvému by mi to asi moc dobře nešlo.

Odhodlal jsem se.. Tenhle krok jsem nikdy nechtěl ani zvážit, ale jak jsem nad tím přemýšlel, tak mě jiná možnost nenapadla. Byla to dle mého jediná možnost, jak změnit denní rutinu a jak se dozvědět něco víc i za cenu neskutečného utrpení. Zazvonil alarm a já nehybně s klidným obličejem seděl na posteli a zíral jsem do země. Hlavní Komandantka začala vyvolávat jména a když se dostala k mému přejel mi mráz po zádech. ,,MARCUS BRAD!!" Zvolala opět Komandantka silnějším a naštvanějším hlasem. Nereagoval jsem. Byl jsem připraven na ta největší muka která jsem zatím zažil.,, Kdyby mi vrazili do cely a já bych je srazil k zemi a snažil bych se utéct, jistě bych zemřel." Projelo mi na poslední chvíli hlavou.

Vrazili mi do cely 2 strážci takzvané "Ubytovací části". V té chvíli začalo první utrpení a již v té chvíli když mě bili a odvlekli mě z cely a z "ubytovací části" jsem věděl, že to rozhodně nebylo to nejhorší, co jsem dnes zažil. Skrz má přivřená oční víčka nebylo vidět téměř nic. Celé tělo mě bolelo. Neslyšel jsem nic jen dupání strážců a rychlý tlukot mého srdce. Bolest kterou jsem cítil nebyla nic oproti tomu, co jsem již zažil. Předtím než zanikl svět jak jsme ho znali to taky nebyl šťastný život. Vždy jsem si už od mala přál změnit svět, ale nevěděl jsem nikdy jak. Dětství bylo peklo už jen z toho důvodu, že jsem chápal. Chápal jsem okolní svět a co se v něm děje. Všechny problémy, které lidstvo zužovalo. A taky celosvětové krize a věci tomu podobné. Když tohle člověk v mladém věku pochopí, úplně mu to zničí dětství. Celé toto mi přinášelo utrpení neskutečné velikosti a nechápavost od okolí to utrpení ještě víc posilovala a žádné fyzické utrpení se nevyrovná psychickému.

Nohy se mi táhly za tělem a podle matného citu v nich jsem cítil, že jdeme po schodech. Nohy jsem skoro necítil. Museli mě táhnout a já z posledních sil s pusou plnou krve vydechoval. Rány na mém těle byly hluboké, každý pohyb mého těla bolel jako kdyby mi tělem projelo tisíce nožů. Oblečení promočené skrz na skrz krví se lepilo na mé zubožené tělo. Najednou se mi zatemnilo před očima. Neviděl jsem nic. Táhli mě do pro mě neznámého místa, ze kterého jsem měl strach více než z čehokoliv jiného. Posadili mě na ledově studenou, kovovou židli a připoutali mě k ní. Bodli mi jehlu do ruky a já se okamžitě probral. Tělem mi projela neskutečná energie a já se cítil jakoby se mi nic nestalo. Byl jsem opět plný sil.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem v potemnělé kovové místnosti. Byly zde průhledné skleněné skříně plné nástrojů, jehel a různých mně neznámých tekutin. Na kovových stolech ležely skalpely, nože, nůžky a další druhy jehel. Chladná ocelová podlaha se leskla čistotou. V rohu na hácích vysely pláště, roušky a různé ochranné postroje. Ze stropu vysely háky, na kterých byly vidět uschlé stopy krve. Věc která mě z celé místnosti ale přitahovala nejvíce, bylo obrovské zrcadlo uprostřed stěny, které směřovalo přímo na mě. Zadíval jsem se sám na sebe a uvědomil jsem si, jaká jsem troska. Tělo zničené, oblečení protrhané, obličej zmožený. Bylo znatelně poznat, že jsem se vůbec nevyspal, moje oči temně podtrhovaly fialové kruhy, které sahaly až do půlky tváří. Dlouhé vlasy zpocené a promočené krví mi padaly do očí, když v tom se rozletěly dveře od místnosti.

Přišli tři muži v pláštích s rouškami a stoupli si před mé zubožené tělo, když jeden spustil. ,,Zdravím pane Brade. Jste zde ze dvou důvodů. Ten první je, že jste se opozdil v nástupu a ta druhá je, že každého kdo se proviní a dovedou ho sem, tak nám poslouží jako pokusná myš. Jak vidíme tak podle vaší tváře tušíme, že jste spolehlivý a při funkčnosti testu, který má bohužel šanci na úspěch pouze dvouprocentní, moc kterou dostanete nezneužijete. Budete napojen na přístroj, který vám do těla vpustí látku jménem Nocturn. Tato látka by měla v lidském těle vyvolat obrovskou chemickou reakci, která by měla kompletně přeměnit funkčnost, velikost a sílu kostí, orgánů a svalů. Pokud bude test pozitivní a vy bez újmy zvládnete celý proces, budete přísně hlídán a mám zpráv, že už se nikdy nepodíváte za zdi této stanice. Vaše schopnosti nebudou pouze zakládané na vaši přirozené síle, ale také na principu magických schopností. Podle našich výzkumů byste měl být schopný dokonce i upřímným pohledem do očí rozdrtit člověku mozek a bez problému ho usmrtit."

Bez dalších slov odešli z místnosti a já jsem s vystrašeným pohledem zíral do svých očí skrz zrcadlo. Každé jejich slovo ve mě vzbuzovalo strašný pocit. Pocit bezmoci a pocit zklamán, že nejspíše nebudu pro svůj útěk schopný nic udělat. Zavřel jsem oči a začal jsem se modlit ke komukoliv, kdo by mě mohl vyslyšet. Zhaslo se světlo a do místnosti vešli dva vědci a zapíchli mi jehly do zápěstí, do stehen a do hrudi. Na jehly napojili hadičky a oba odešli. Koukal jsem před sebe a připravoval jsem se na tu nejhorší fyzickou bolest jakou jsem v mém životě zažil. Světla se rozsvítila a Nocturn začal proudit hadičkami přímo do mého těla.