Otrok budoucnosti

Den poté

Tento den byl ojediněle jiný než ostatní. Po východu z cel byl každý pečlivě prohledán a zkontrolován ochrankou za dohledu hlavní komandantky a i sekundové opoždění bylo trestáno zbitím a odvodem. Když u otroka našli klidně jen zubní kartáček, byl okamžitě podroben otázkám jako proč ho má a když nedokázal smysluplně odpovědět, byl zbit a odveden. Hlavní komandantka se, lidově řečeno, s ničím nesrala a dbala na stoprocentní bezpečnost v našem sektoru. Deset lidí bylo dnes zbito a odvedeno. Ano, deset. To se nikdy za dobu, co tu jsem nestalo. Vždy to byl jeden, maximálně dva, ale dnes rovnou deset. Bude to asi dost vážné a nejlepší způsob jak se vyhnout problémům je dnes kompletně bez jakýchkoliv odmluv poslouchat rozkazy.

Poté, co byl odveden poslední otrok komandantka začala hlásit ,,SKUPINA JEDNA PŮJDE DO DOLŮ TĚŽIT PLATINIUM! SKUPINA DVA PŮJDE DNES POMÁHAT DO SEKTORU 4 S PRACÍ V TOVÁRNĚ! A NAKONEC SKUPINA TŘI BUDE POD PŘÍSNÝM DOHLEDEM OPRAVOVAT A UKLÍZET PONIČENOU TOVÁRNÍ MÍSTNOST, VE KTERÉ VČERA DOŠLO K ÚTOKU! ODCHOD IHNED!" zavelela komandantka a každý se rozešel se svou skupinou k východům z "ubytovací části" ,jak tomu oni rádi říkali, ale pro nás byl vhodnější název vězení. Po příchodu k východu z vězení následovala další prohlídka a kontrola jestli u sebe nemáme něco, co by se dalo použít k útoku. Opravdu se starali o tu nejvyšší bezpečnost, aby znovu nedošlo k podobnému marnému pokusu o útěk, protože i když to byl marný pokus, tak ztráty ozbrojených sil DMS a škody na budově byly celkem početné.

Každý prošel kontrolou a za doprovodu dvou ozbrojených vojáků DMS jsme se vydali do tovární místnosti v sektoru 6, ve které došlo k útoku. Ozbrojené síly DMS nebyly jen tak obyčejní vojáci ve speciální zbroji, ale byly to perfektně a téměř bezchybně školení vojáci, kteří by na pouhý rozkaz velitele dokázali zabít i svou rodinu. Podle věcí, které jsem se o nich dozvěděl jsou to normální lidé, pouze mají vymazané pocity. Byly to ve své podstatě chodící lidské schránky bez vlastního názoru, bez citů, bez rodiny, bez lásky pouze určené k zabíjení a k mučení ostatních.

Dorazili jsme do tovární místnosti číslo 34, ve které došlo již k několikrát zmiňovanému útoku a těsně před příchodem se k nám připojila i hlavní komandantka sektoru 6 a rozdělila naši skupinu do tří skupin a rozdala práce, které byly rozděleny na úklid,opravu a odklízení těl, které bylo spojeno s dozorem nad dostatkem surovin na opravu, a když došli bylo nutné to okamžitě nahlásit. Do místnosti přišli další 3 DMSáci a postavili se do rohů místnosti, aby kompletně přihlíželi na každou činnost každého otroka, jak dostali rozkázáno. V místnosti nebylo místo, kde by bylo možné se dostat z jejich pohledu, takže jakýkoliv pokus o cokoliv nebyl ani v nejmenší míře přípustný.

V celé místnosti byl velmi silně cítit strach. Každý z otroků se bál jen podívat se někomu z ostrahy do očí, aby nevzbudil pozornost. Bylo vidět, jak si každý dává extrémní pozor na to, aby každou věc udělal přesně, protože i malé pochybení by mohlo znamenat jistou smrt v podobě okamžitého zastřelení. Každý věděl, že i malé škobrtnutí, každé upadnutí jakéhokoliv nástroje a nebo klidně i jakýkoliv pokus o pomalý klus po místnosti, aby se co nejrychleji dostal na druhý konec mohl znamenat jistou kulku mezi oči. Oprava zdi, která byla poškozená a byla v ní poněkud velká díra byla sice o něco těžší, než jsme si mysleli. Každý z nás byl sice vycvičený na práci z Platiniem a jinými kovy, aby mohl opravovat kovové a ledově chladné zdi komplexu. Bohužel pro ty, co opravovaly stěnu, byla stěna desítky metrů vysoko a vítr, který panoval v takovéto výšce byl opravdu silný.

Zatímco jsem odklízel již pomalu rozkládající se těla padlých spoluotroků, jsem sledoval práci ostatních u díry ve zdi a doufal jsem, že se nikomu nic nestane. Nic se nedělo. Nikde nebyl vidět žádný problém a tak jsem pokračoval a věnoval se hlavně své práci. Dívat se na mrtvá,hnijící,páchnoucí těla, která byla pokryta krví nebyl zrovna nejhezčí pohled, ale co jiného mi zbývalo než dělat jejich rozkaz? Nemohl jsem proti tomu ani vznést svůj názor, natož jim odporovat.

Když jsem se na minutku zastavil a kouknul jsem se na stěnu, kterou měli moji spoluotroci opravovat, byla z větší části opravená, ale stále chyběla velká část a Daniel a Peter vyseli za lana z budovy, aby vše mohli opravit i z venku. Foukal silný vítr a byl na nich vidět strach. Bohužel, tuto silnou emoci nemohli dát najevo dost z důvodu zbití a odvedení a nebo rovnou zabití. Ano, tak to tady fungovalo. Neposlechneš, budeš zbit, odveden a nebo rovnou zabit. Kdybyste se ptali na to, kde dokáží sehnat tolik otroků k práci, když si mohou dovolit je takto bezhlavě zabíjet, tak většinu z těchto otroků si berou z věznice hned vedle areálu, která je jen úzce propojena dobře zabezpečeným tunelem s naší stanicí. Vězňů bylo vždy dost a kdyby došli i ti tak se najdou jiní lidé. Jsou to přece jen obyčejní lidé, kteří si nezaslouží žít normální život. Ano, toto si oni mysleli a toto byla jejich idea. Udělat vše jen v jejich prospěch.

Vítr začal foukat silněji a s otroky venku na lanech to začalo cloumat. Viděl jsem v nich strach víc než kdy jindy, ale nemohli dělat nic. Kdyby se vrátili zpět, byli by zbiti a nebo zabiti. Chtěl jsem jim pomoct, ale také jsem nemohl udělat nic. Mohli jsme všichni pouze doufat, že se nic nestane. Naše doufání bohužel nedopadlo dobře. Vítr zafoukal takovou silou, že Daniela vyrazil z postrojů a ten se zřítil z obrovské budovy a dopadl na tvrdou,písčitou plochu venkovních prostor. Každý z nás až na stráže DMS stál jako opařený a ani nedutal. Každý truchlil nad touto ztrátou. Daniel byl opravdu dobrý chlap a bohužel pro mě to byl pomalu jediný člověk, kterému jsem vážně věřil a chtěl jsem mu dát vědět o svém plánu.

Oprava stěny díky Danielově smrti trvala o přibližně dvě hodiny déle než měla a tím pádem se naše pracovní doba prodloužila na nějakých dvanáct hodin z deseti. Naštěstí se nestala žádná jiná nehoda a nikdo neudělal žádnou činnost, která by mohla vyprovokovat vojáky DMS k útoku. Po úklidu a odnosu těl do "spalovací komory" Ve skutečnosti to byla nádrž, do které se tato těla nedůstojně hodila a poté se zapnul přívod plynu, který se zapálil a těla proměnil v popel. Popel poté nebyl pohřben. Žádné takové. V této továrně se zužitkovalo pomalu všechno. Popel z mrtvých těl se přisypával do roztaveného Platinia za účelem zpevnění a zesílení celého kovu, který se potom používal výhradně k výrobě zbraní. Ano, bylo to odporné, ale tím nikdo nic udělat nemohl. Tedy, zatím.

Po odhození těl se za dozoru DMSáků každý odešel do vězení a vrátil se do svých cel. Přišel jsem k zjištění, že nemá cenu si hrát na to, že jsou to pokoje a nebo, že toto vězení je ubytovací pavilon. K čemu nám to je, když si tím ve své podstatě pouze lžeme. A v tom, co tu píšu lhát nechci. Životy v této stanici jsou peklo a nic se tomu na tomhle světě, si myslím, již nevyrovná. Ale jedno vím a jedno slibuju. V týhle pekelný díře nebudu navždycky.