„Vstávej, jdeme na drink!"
„Když já nevím, mami," přetočím se na lehátku ze zad na břicho. „Nechce se mi."
Máma se ale pořád nevzdává. „Ale no tak, Jenn! Co je to s tebou? Loni jsme chodily každý den. A bylas to vždycky ty, kdo mě donutil zvednout se z písku. Nevěřila bych, že teď, když už je ti šestnáct a mně táhne na padesát, tě z toho písku budu muset zvedat já."
Podložím si ruce pod čelo a vnímám vůni a čistotu moře, zvuk vln dopadajících na břeh. Do mysli se mi už poněkolikáté vracejí vzpomínky z minulého léta. Hvězdy. Teplo. Vůně pobřeží. Propojení. Čistota...
Hrnou se mi slzy do očí. Už žádný strach, žádné obavy, žádné nemůžu. Protože musím. Teď.
Slunce mě pálí do zad, mám pocit, že za chvíli budu růžovoučká jako čuník. Přetočím se proto zpátky na záda a otočím hlavu na mámu, která leží po mé pravé straně.
„Tak pojďme," prohlásím.
„Nechci tě nutit, Jenn," stáhne si sluneční brýle a podívá se přímo na mě. „Jestli chceš ležet, můžeme jít později. Nebo až k večeru."
„Ne," řeknu rázně. „Jdeme." Než si to zase rozmyslím...
Posadím se a rozpustím si vlasy, které mám celý den v příšerném drdolu jenom proto, abych si je nenamočila. Rozprostřou se mi po hrudi a já si je prohrábnu prsty, aby alespoň částečně dostaly nějaký tvar. Z plážové tašky si vytáhnu bílé síťované triko, které si natáhnu přes plavky. Máma se zatím snaží najít v kabelce peněženku. Oprašuju si písek z chodidel a nazouvám si žabky. Jsem připravená. Ano, bude to v pohodě, jsi připravená.
Po boku mámy kličkuji mezi lidmi, kteří se vyvalují na sluníčku. Před námi stojí bar. Náš bar. Za poslední čtyři roky jsme nenavštívily jiný a loni jsme tu vysedávaly každičký den.
Očima ihned směřuji k pultu, za kterým ale nikdo nestojí. Začínám tedy pokukovat okolo sebe. Nehledám ovšem ideální místo k sezení jako máma. Toužím vidět něco jiného. Někoho.
Následuji malými krůčky mámu, která pro nás obě našla ideální stolek ve stínu. Pohodlně se usadím do jednoho ze slaměných křesel, vezmu do ruky nápojový lístek, i když už vím, co si objednám. Prolistuji ho jenom ze zvyku a podám ho mamce.
Pořád se rozhlížím po baru. Sleduji lidi sedící okolo nás. K barovému pultu sice nedohlédnu, ale i přesto hledám.
„Jenn!" ozve se najednou máma.
„Ano? Co?" promluvím, jako bych se právě probudila.
„Vnímáš mě vůbec?"
„Promiň," omluvím se a zatřesu hlavou. „Zamyslela jsem se. Na co že ses ptala?"
„Jestli si mám objednat mandlové nebo karamelové frappé," odpoví klidně. „Co myslíš, že bude lepší?"
„Asi bych šla do karamelovýho," řeknu ihned, aniž bych nad tím přemýšlela.
„Dobrý den, dámy. Co to bude?" uslyším najednou hlas nad námi. Pozvednu hlavu a sundám si sluneční brýle z očí. Všechny moje životní funkce se rázem zastaví a najednou, z ničeho nic, se emoce z loňska vrátí silnější než kdy dřív. Je tady.
ČTEŠ
Nepamatuješ?
Romance"Pamatuji si, jak jsem od mámy k dvanáctým narozeninám dostala první dívčí román. Nevím už přesně, jak se jmenoval, ale psalo se tam, že když jste zamilovaní, cítíte, jako by vám motýli poletovali v břiše. Tenkrát jsem si to nedokázala představit. A...
