„Loni ta káva byla lepší," ohrne máma nos po tom, co si usrkne z brčka. „Teď už ji všude dělaj sladkou jak cecek."
Zlehka se pousměji nad máminým přirovnáním a upiju trochu ze svojí limonády.
I když tu byl znova, zase mlčel. Nedal ani náznak. Nic.
Já s ním ale chci mluvit. A nejen to... Hlavou se mi honí další myšlenky, které jen stěží potlačuji.
„Mám pocit, že jsi byla dlouho na sluníčku," začne si mě máma starostlivě prohlížet. „Že ti není dobře?"
„Je mi fajn," odvětím. „Jsem jen unavená. Trošku."
Během následujících minut, kdy se s mámou bavíme o zítřejším výletě na lodi, který máme v plánu, sem tam kouknu k baru. Občas se okolo něj mihne. Vypadá zaneprázdněn. Chvílemi mi až přijde, jako by chtěl být zaneprázdněný. A pak, najednou, z ničeho nic se naše pohledy spojí. Nechci být ta, která uhne. Spíš bych ho svým pohledem chtěla trochu popíchnout, znejistit ho. S očima přilepenýma stále na mě si zhluboka oddechne. Vím to, viděla jsem, jak se mu zvedla a poklesla ramena. Promne si rty a mě je jasné, že jsem vyhrála.
Zítra po setmění jdu znova do baru.
ČTEŠ
Nepamatuješ?
Romance"Pamatuji si, jak jsem od mámy k dvanáctým narozeninám dostala první dívčí román. Nevím už přesně, jak se jmenoval, ale psalo se tam, že když jste zamilovaní, cítíte, jako by vám motýli poletovali v břiše. Tenkrát jsem si to nedokázala představit. A...
