Podíval se mi zpříma do očí. Ani se nehnu. Chci z toho hloupého křesla vyskočit a políbit ho. On svůj pohled ale okamžitě odvrací. Jako kdyby nevěděl. Jako by si nepamatoval...
„Dám si karamelové frappé," promluví máma.
„Dobře," vytáhne si ze zástěry bloček a načmárá si na něj propiskou objednávku. „A co vy, slečno?" otočí se na mě.
Nedokážu jeho pohled snést, jsem v rozpacích, a tak se zadívám na lístek, který je položený přede mnou. „Be-bezinkovou limonádu, prosím," dostanu ze sebe. „A bez citronu," dodávám.
Nemohl zapomenout, musí si pamatovat.
Znovu se rozhlédnu okolo sebe, ale on už je pryč. Svaly v celém těle se mi pomalu začínají uvolňovat. Vím ale, že to není na dlouho.
„Všimla jsem si ho tu už loni, je celkem fešák, co říkáš?" Jako by máma přesně věděla, o čem mluvit.
„Jo, je v pohodě," odpovím nenuceně. Vlastně se skoro vůbec nezměnil. Akorát mu trochu narostly vousy. Z jeho očí ale vyzařovala stejná jiskra jako obvykle. Jiskra, která by se dala přirovnat k návnadě, na kterou jsem se loni chytila. Vím, zní to až pohádkově, ovšem tak jednoduché to vůbec nebylo...
ČTEŠ
Nepamatuješ?
Romance"Pamatuji si, jak jsem od mámy k dvanáctým narozeninám dostala první dívčí román. Nevím už přesně, jak se jmenoval, ale psalo se tam, že když jste zamilovaní, cítíte, jako by vám motýli poletovali v břiše. Tenkrát jsem si to nedokázala představit. A...
