Victim Dance

Bon appétit

"Víš, v naší rodině koluje názor, že láska prochází žaludkem. Osobně si myslím, že to dává smysl. Pochop, že když je něco tvou součástí miluješ to daleko víc. Láska ti dává energii, cíl a vůli k jeho dosažení. Přesně to dělá i jídlo." Říkal Lars, když brousil nůž. Tehdy jsem to nechápala, ale za asi půl hodiny jsem to měla pochopit dost zvláštním způsobem.
"Kam jsem se to dopracovala..?" Ptala jsem se sama sebe...

O den dříve:

"Ahoj, Hanah. Jak dneska má moje princezna?"
"Larsi, kolikrát jsem ti říkal, abys mi tak neříkal."
"Ale no tak... Si pořád tak chladná, ikdyž spolu chodíme skoro rok. Vlastně... Zítra to bude přesně rok. Nechtěla by jsi někam zajít?"
"A kam by jsi mě chtěl vzít? Víš, že mám hodně práce..."
"Ale Hanah... Zabije tě snad, když na chvíli vypuštíš?"
"Asi ne..."
"Tak co řešíš? Vyzvednu tě v pět. Zatím." A odběhl.
Už to bude rok, co jsem s Larsem začala chodit. Lars Drake, je původem z Francie. On a jeho rodina se sem přistěhovali před rokem a půl. Poprvé jsem ho viděla u nás ve škole, když vyřizoval přestupní papíry. Na jaře nastoupil do třeťáku, stejné třídy jako já a sedl si vedle mě. Ze začátku byl trochu odměřený, ale postupem času se se mnou začal bavit. Po půl roce co se přistěhoval jsme spolu začali chodit. A zítra je to přesně rok co se mnou začal chodit. Zajímalo by mě, co vymyslí. Jen tak mimochodem - já se jmenuji Hanah Fletcher. Bydlím v Chicagu a chodím dnes už do čtvrtého ročníku. Asi za měsíc mi bude devatenáct. A teď sedím v parku, na podzim a přemýšlím co tam pitomeček vyvede. Jeho otec byl dřív známý kritik jídla, ale teď píše hlavně do novin. A jaho matka zase pracuje v cukrářství. Celkem dokonalá rodinka. Teď jdu ale domu a pořádně se vyspím, když už je zítra volno.

Ve čtyři mi zazvonil budík a já si uvědomila, že bych se mohla připravit...
V pět zazvonil zvonek a já seběhla dolu. "Tak co jsi připravil? Kam Hodláš jít?"
"Jelikož tu v okolí je nejlepší restaurace McDonald, tak jsem vymyslel, pozor, fanfáry a dramatické víření bubnu, že ti uvařím sám!"
"Páni... Nikdy bych nečekala, že zajdeš tak daleko."
"Má to i druhý důvod. Rodiče chtějí, abych tě jim konečně představil."
"Věděla jsem, že je tam i háček. Ale co se dá dělat."
"Jsi moje záchrana."
Asi po půl hodině jsme Dorazili na kraj města, kde mají Drakeovi dům.
"Je překrásný..." Vydechla jsem úžasem.
"Nestůj tam tak a pojď dovnitř."
Vevnitř byl dům ještě hezčí. Elegantně zařízený interiér, prostorný obývák spojený s jídelnou a přepážkou oddělenou kuchyní.
Lars si vzal zástěru a řekl:
"Rodiče přijdou až za čtvrt hodiny. Co si dát něco k pití?" A přešel k malé vinotéce.
"Rodši něco nealkoholického. Chtěla bych být střízlivá na pohovor s tvými rodiči."
"Nevím jestli je to dobrý nápad... Matka je taková... Jak to říct... Otevřená.
Víš," pokračoval Lars, "v naší rodině koluje názor, že láska prochází žaludkem. Osobně si myslím, že to dává smysl. Pochop, že když je něco tvou součástí miluješ to daleko víc. Láska ti dává energii, cíl a vůli k jeho dosažení. Přesně to dělá i jídlo."
Po této akademické rozpravě jsme se pustili do přípravy jídla. Když jsme dodělali salát, Larsovi rodiče přišli.
"Jsme domá." Ozval se ženský hlas a do obýváku vběhla vysoká, štíhlá blondýna se flaškou vína v každé ruce.
"Ahoj mami, tati, tohle je Hanah."
"Velice mě těší."
"Ó... Můj drahoušku, ani bych nečekala, že se ti podaří až takovej úlovek. Jsem na tebe hrdá."
"Hanah, já už to dodělám. Běž si popovídat s rodiči. Určitě jsou na tebe zvědaví."
"Dobře..." Potom jsem si uvědomila, jaká to byla chyba, když jsem se nenapila a pochopila, co znamená to 'otevřená', protože hned první otázka byla jak pěst na oko.
"Už jste spolu spali?"
"Co prosím?" Zeptala jsem se nechápavě, ikdyž jsem moc dobře slyšela.
"Notak pochlub se. Klidně to řekni, jestli tě dostatečně neuspokojil."
"No... Víte... Larsi?"
"Ano lásko."
"Myslím, že si přece jen nějaké víno dám."
"A jaké chceš?"
"To, co má nejvíc alkoholu."
"Hned to bude."
Přinesl mi sklenku a já ji hned vypila a poslala si pro další.
"Tak už to neprodlužuj..." Řekla tónem nedočkavého dítěte. Odkud ho jen znám... Aha. To po ní ho Lars má. Počkat. Myšlení se zpomaluje, končetiny těžknou, vše se rozmazává... On mi dal něco do pití?
"Kam jsem to dotáhla." Tma.
Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na stole, nahá, obložená salátem a s pannenským jablíčkem v puse.
Po mé pravici seděla Larsova matka a ptala se svého manžela na druhé straně stolu: "Dáš si stehýnko, nebo prsíčko, drahý?"
"Dnes si dám stehýnko." Odpověděl.
Odněkud se vynořil Lars a měl v ruce nůž.
"Co si dáš ty, zlato?" Zeptala se ho matka, když přebírala nůž.
"Křidýlko." A odhalil pusu plnou ostrých zubů. Podíval se na mě. Jeho normálně modré oči teď byly svítivě žluté.
"Dobře." Řekla jeho matka a začala do mě řezat. Až teď jsem si uvědomila, že se nemůžu hýbat.
Uřízla mi jeden kus z horní části stehna a druhý ze spodu a nandala je sobě a svému manželovi na talíř. Mým tělem se rozlila bolest ale nemohla jsem křičet, bránit se, nic. Ta droga mi nedovolila ani uronit slzu.
Poslední kus uřízla z mojí levé ruky a dala ho na Larsův talíř. Krev se roztékala po stole.
Celá jejich rodina si stoupla k přípitku. Jejich ostré zuby a žluté oči se leskly ve svitu svící.
Kapka vosku mi dopadla na tvář, jako ta poslední symbolická slza.
Poslední, co jsem slyšela, než jsem upadla do věčného spánku, bylo tiché, vzdálené:
"Bon appétit."