Okvětní Lístek

Zima

Dávno zapomenutá krajina optimismu z přehřátého léta nám ještě koluje v žilách. Strachem zahnaná radost z rozkvetlích jarních bledulí a sněženek nám pořád probíhá v uzavřeném povědomí. A nakonec už jen barevné listy pohřbené v studené přikrývce prosící o pomoc, nám dávají odvahu doufat, že nekonečná zima přece jenom musí jednou skončit a studená pokrývka musí roztát
,,Nesnáším zimu...je tak depresivní, jednobarevná a...a jiná...její miniaturní armáda bílích vloček pohltí vše na co dosáhne...jediná barva která jí pod nohy podvleče cestu je bílá nenávidím tu barvu je tak jednostraná...a kromě toho se rychle umaže"Nadechla se a pokračovala ,, Jediné co bílou armádu přemůže je, už snad jen slunce a s ním i celé jaro, léto chladnoucí podzim a pak zas bílá pokrývka"
Důkladně se zamyslela a...,,Proč nemůže slunce zůstat, proč nám alespoň nenechá svoji paletu barev, aby se nemuselo každý rok plahočit tak dlouhou cestu?" Skončila s vyslovenou otázkou jako by se chtěla zeptat, zasněně se zadívala na průhledné okno ven na bílou pokrývku a litovala všeho co pokryla.
    Pak ji ale ze závěje myšlenek vytrhl známý jemný hlas její babičky,,S tím bych si v tvém věku nedělala starosti....je hodně věcí co lidé nevědí ale..."sedla si vedle ní ,,ale Lenko to co mi tady povídáš není pravda...slunce je pořád s námi a opustí nás jen tehdy když jdeme spát...a pokud jde o zimu...ty jsi ji tak krásnou ještě nezažila, protože bydlíš ve městě a já taky, ale slibuji ti, že tenhle pohled na zimu ztratíš, až zažiješ život na venkově kde je vždy zimních radovánek víc a kam tě příští zimu hodlám vzít, ale..." Lenka natahovala uši jak nejlíp uměla ,, ale teď jdi do postele honem jinak se na nás bude tvoje maminka zlobit" ale Lence vrtalo hlavou ještě něco ,,ale proč nemůžu už tuhle zimu?" zeptala se ,,no...je ti teprve šest let příští rok už bych tě mohla učit i pomaličku lyžovat" pohladila Lenku starostivým pohledem ,,teď už jdi ale spát honem"