Okvětní Lístek

Zvláštní předmět, bílé provázky, a neustálé otázky. Podivná rytina, jenž se jí v mysli objevovala znovu a znovu, zvláštní vzkaz, který jí donesla stříbrná voda. Vzpoměla si na ni, byla původcem její nespavosti, ale kdykoli na ní pomyslela zahnala tím veškerou prázdnotu, stres a dnes to nebylo vyjímkou. Pousmála se nad vzpomínkou, kdy se potápěla na dno a našla tu nádhernou mušly, jež měla doteď zavěšenou na krku.

Pro některé by dnešní noc byla obyčejnou s bláznivými sny, bezesnou nebo jen klidným odpočinkem, avšak pro ni to nebyl spánek s bláznivými sny a rozhodně nebyl klidný. Další den měli s babičkou odjet zpět, pryč od nekonečného obzoru od moře.

Snažila se myšlenky na předmět vytěsnit z hlavy, aby nabrala alespoň trochu energie na delší den. Svým způsobem se jí dařil spánek, vždy usnula na několik hodin, poté z nepochopitelného důvodu znovu procitla a trvalo ji nejméně půl hodiny než se znovu oddala spánku, ovšem několik hodin pro ni bylo jako by spala pár vteřin. Obracela se na všechny světové strany, nemohla vyhnat z hlavy obrázek neznámého šperku.

Po nějaké chvíli zaznamenání světla se rozhodla podívat se kolik je hodin. Bylo třicet osm minut po páté hodině ranní, v tuhle brzkou dobu, už i dříve vztávala a šla si sednout na zvětralé molo, proto pro ni nebylo nijak zvláštní když se tak brzo vymanila ze závěje přikrývek, oblékla to co jí přišlo pod ruku a vydala se na místo, které milovala z celého srdce.

Sedla si a přemýšlela, tady to byl její domov, domov kam dojížděla jednou za rok na dva týdny, místo kde zažila ty nejkrásnější vzpomínky na svoje dětství, když se naučila plavat, bylo to jako by se naučila létat. S rodinou jezdily na téže místo, do stejného hotelu, na stejně dlouhou dobu, na dívčího přání, když měla narozeniny. Díky vlnícímu se živlu opravdu dostala z hlavy na nějakou chvíli zdroj její pozdější únavy, chtěla se dozvědět co za neobyčejné tajemství našla, ale chtěla si zapamatovat poslední okamžiky s nezkrotným magnetem.

Zalovila v kapse u džínových šortek a vytáhla podivnost, jenž našla předchozí den. Za minulého šera dívce připomínal spíše obyčejnou pravidelně kulatou mušly, dnes si všimla, že v místě spoje nejsou provázky, nýbrž úzké panty. Na předmětu se usadila vrstva nánosů a tím zakryla skoro nerozpoznatelnou rytinu a také kov. Po dlouhém přemýšlení vzala za lem svého černého trička a několikrát s ním přejela přes vyrytý obrazec. Na kusu oblečení se usadil menší flek, který teď hodila za hlavu a věnovala se svému nálezů.

Pozorněji se podívala na přední stranu medailonu a pohled jí utkvěl na teď, už viditelnější rytině. Na malé ploše, avšak i přes to dosti velké na to, aby se tam obrazec vešel panovala malá květina, jež chyběl kvítek, ten o kousek dál ale blíže k náhledu než rostlina padal. Byl jiný než jeho okolí, vyčníval svou barvou, neboť už nebyl kov, ale kámen, červený minerál ve tvaru okvětního lístku. Kvítek zůstal srovnaný s horizontem kovu proto byl lépe přehlédnutelný a nános nečistoty, kterou Lenka alespoň částečně odstranila dodával neviditelnosti větší šanci uspět.

Přejížděla prsty přes rytinu. Plavovláska se ještě chvíli zamyšleně dívala na pozoruhodný obrazec a poté přesunula svoji pozornost na otvírání předmětu. Pomalu přesunula své prsty na místo a se zvědavostí otevřela.
Když sponzorovala obsah předmětů zarazila se na pravém křídle v oblasti kde měla být fotka byl překládaný papír, díky těsnění, které kruhové sklíčko umožňovalo se papír nerozmočil  a proto dívka tiše povolila utahování vedle okénka a vytáhla jemný list. Rozevřela a potichu zamumlala dvě věty...Srdce je jako okvětní lístek je křehký a každý má možnost ho rozdrtit. Je jen otázkou kam dovolíme, aby náš kvítek dopadl.
Přenesla svoji pozornost na levou část šperku, avšak jeho obsah nechala na svém místě, protože se bála, aby rudý vylisovaný lístek pravděpodobně z růže nezničila.