Dopis, jenž nikdy nevznikne

Dopis

Můj úplně první počin na tenhle pár a tuto tématiku. Berte to tedy, prosím, s velkou rezervou a pokuste se mě neukamenovat. Snad se bude alespoň trochu líbit. Přeji příjemné počteníčko ;)

Muž kolem třiceti let se procházel po pokoji, neklid se dal vyčíst nejen z jeho tváře, ale i z nejisté chůze. Hnědé přerostlé kadeře mu padaly do tváře, tudíž si je musel každou chvílí zastrkovat za ucho. Nechápal sám sebe. Stále miloval člověka, který mu tolik ublížil, podílel se na smrti jeho sestry, zradil ho. I přes tyto fakta však k němu stále něco cítil. Láska a nenávist k sobě neměly opravdu moc daleko. Tolik se kvůli němu trápil, kolik nocí smáčel nad jeho osobou polštářů, kolik slz už kvůli tomu nevděčníkovi prolil.

Miloval ho vůbec někdy? Cítil k němu ten blondýn někdy něco? Nebo se jen celou dobu utápěl v bezmezné lásce sám? Tolikrát se kvůli němu pohádal s bratrem. Aberfort měl pravdu, bohužel, nemýlil se. Zradil ho, byl zlý, ale on to nedokázal vnímat, vždy na něm viděl jen to dobré. Byl natolik zaslepený láskou, že teprve až smrt jeho milované sestry mu nemilosrdně sundala z očí ty zpropadené růžové brýle.

Tolik si vše vyčítal, neměl mu nikdy uvěřit, neměl se nechat zlákat jeho lákavými plány a půvabem s jakým mu je předkládal. Byl slepě zamilovaný, okouzlený jeho osobou. Miloval ho celým svým srdcem, miloval ho i nyní, po tolika letech, momentálně tam však byl rozdíl. Blok v jeho srdci způsobila Arianina smrt, ta otupila lásku.

Měli spolu s Gellertem pohlavní styk, každý společně strávený večer mu šeptal sladká, omamná slůvka něhy a lásky do ucha. Byly to ty nejkrásnější chvíle. Myslel je však blondýn vážně, nebo Albuse jen využíval?

Podíval se ven z okna, hleděl na zasněžený Londýn, byl to pohled přímo pro bohy. Ta zářivě bílá scenérie mu vyvolávala úsměv na rtech. Vzpomínal na takto chladnou noc před sedmi lety, jeho tehdy ještě důvěrný přítel mu poprvé vyznal lásku. Jestli to myslel vážně? Netušil, když se na to díval nyní, možná mu lhal, ale i tak to byla ta nejkrásnější vzpomínka na Grindewalda, která ho vždy zahřála u srdce.

**

Na okno Albusova pokoje zaťukala sova. Mladík skoro usínal nad skripty s plány pro ovládnutí mudlovského světa. Byl jimi nadšen, přímo okouzlen, myslel si, že je to dobré východisko pro všechny. Kdyby jen v té době věděl, jak se mýlil. Přítomnost sovy ho ihned uvedla do bdělého stavu, vyskočil z křesla, načež si protáhl znecitlivělé údy a bolavá záda. Neměl by usínat na křesle moc často,vždy ho z toho bolely všechny kosti v těle. Bylo to hodně nepříjemné.

„Ahoj sovičko, copak mi to neseš?" otevřel okno s až dětským nadšením. Věděl, kdo mu sovu se vzkazem poslal. Oči si dychtivě četly maličký pergamen, přičemž z nich žhnuly plamínky vášně.

Stýská se mi po tobě. Ani nevíš jak moje tělo i duše strádali bez tvé přítomnosti. Okolnosti, které nás však na takovou dobu rozdělily byly nezbytné, musel jsem něco zařídit, abychom mohli pokračovat v našem díle. Dnes ti vše však přijdu vynahradit. Čekej mě okolo jedenácté hodiny večerní, můj drahý.

Tvůj Gellert.

Po dočtení dopisu se usmíval od ucha k uchu. Oslovení drahý ho dokonce dovedlo k menším rozpakům a červenání. Gellert doopravdy dokázal být pozorný a romantický, když šlo o Albuse. Byl mu dražší než celý kouzelnický svět dohromady.

Albus zaputoval pohledem k hodinám. Bylo půl jedenácté. Vydal se tedy do spoře zařízené koupelny, kde provedl základní očistu a oblékl se do jedné z košilí, které mu přivezl Gellert ze svých cest. Vždy mu vozil nějaké dárky, Albus je zbožňoval. Vzal si čisté spodní prádlo a navlékl kalhoty. Bosky se vydal k posteli, aby zkontroloval, zda je řádně upravena, poté poklidil pergameny ze stolku a knihy povalující se na podlaze.